Patronem malířů, lékařů, sklářských výtvarníků, sochařů, zlatníků, ale i právníků a řezníků je sv. Lukáš.
Podle legendy byl malířem a lidová slovesnost o něm v básni říká:
SVATÝ LUKÁŠ, MALÍŘ BOŽÍ, ON MALOVAL MATKU BOŽÍ. NEMOHL OBRAZ VYMALOVAT, MUSIL NAD NÍM PODŘIMOVAT. MATKA BOŽÍ PŘISTOUPILA, OBRAZ SVATÝ MALOVALA. SVOJE LÍČKA PŘILOŽILA, HNED OBRÁZEK OZDOBILA. „VSTAŇ, LUKÁŠI, VSTAŇ ZE SPANÍ, UŽ JE OBRAZ MALOVANÝ.“
Svatý Lukáš bývá jako patron vyobrazen na praporech malířských cechů, také jeden z prvních malířských spolků se jmenoval Bratrstvo svatého Lukáše. Narodil se podle historických pramenů na počátku našeho letopočtu v syrské Antiochii. Původním povoláním byl lékař, až později se stal malířem.
Císař Karel IV. 6. listopadu 1354 získal v Padově pro pražskou katedrálu lebku s čelistmi a 15 zuby tohoto svatého i s darovací listinou. Lebka, stále uchovávaná ve Svatovítském pokladu, je každoročně 18. října o svátku sv. Lukáše vystavovaná k jeho uctění v prostorách katedrály.
Když ve 13. století začali panovník a šlechtická i církevní vrchnost zakládat města, dali tím vzniknout novému sociálnímu a kulturnímu prostředí, prostředí svobodnějšímu, než byly dosud obývané poddanské vesnice. Města měla do určité míry samostatnost, a tím se i měšťané těšili větší svobodě než dříve, byla jim darována různá privilegia, která měla mimo jiné hájit jejich hospodářské zájmy, nebo možnost svobodného provozování řemesla.
Růst městské populace vyvolával stále větší poptávku po nejrůznějším zboží, což spolu s výhodami městského života lákalo mnohé řemeslníky a ti se stěhovali z vesnic a usazovali se uvnitř hradeb. Ty jim poskytovaly nejen osobní bezpečí, ale chránily i jejich živnost a otevíraly jim nové, širší trhy, na kterých nacházeli uplatnění pro své produkty.
Města se postupně stávala průmyslovými i obchodními centry, kde čile probíhala řemeslná výroba a obchod. Větší počet mistrů téhož řemesla koncentrovaný na jednom místě jim dovoloval blíže se orientovat na jedinou činnost. Město ovšem nemohlo uživit nekonečné množství řemeslníků a po naplnění trhu zvyšoval každý nový mistr konkurenci, a ohrožoval tak pracovní jistotu ostatních. Ti se proti tomu chtěli bránit, ovšem pro město a vrchnost bylo výhodnější rozšiřovat počet řemeslníků, kteří museli přijímat městské právo a poté i odvádět daně. Platilo, že čím více lidí se ve městě usazovalo, tím více peněz plynulo do městské pokladny, a tím pádem i do pokladny vrchnosti.
Řemeslníci se proto začali organizovat, od 13. století zakládali spolky, které se zpočátku více podobaly náboženským bratrstvům. Staraly se o pohřby členů, podporu méně majetných a starých členů i různé náboženské obřady, hospodářsky se spolky zatím nemohly prosazovat. V jednotlivých bratrstvech se ovšem sjednocovali především mistři stejného řemesla, kteří měli samozřejmě stejné požadavky, a od toho už byl jen krůček k vytvoření řádných cechů. Finanční zájmy členů se dostávaly do popředí a oni se snažili získat monopol na své produkty a kontrolu nad trhem. To se podařilo během 14. století, kdy se i městské rady a rychtáři postavili na stranu městských řemeslníků a umožnili jim vymáhat povinné členství ve spolku. Tak se rodila druhá městská samospráva – zájmová – s kompetencí ve věcech živnostensko-politických, jež nabyla povahy cechu.
Pro města byly cechovní organizace také prospěšné, cechy musely odvádět městu poplatky a podílet se na jeho obraně. Produkce a kvalita vyráběného zboží se tím také zvýšila, poněvadž řemeslnické korporace se snažily přijímat jen kvalifikované řemeslníky a po uchazečích o práci požadovaly zkoušku jejich schopností.
Malíři si zřídili svůj spolek v polovině 14. století, v době Karla IV., kdy v Praze probíhala rozsáhlá stavební činnost a malířů i jiných umělců bylo v hlavním městě zapotřebí. Praha se stala jedním z největších měst a také významným kulturním i uměleckým centrem, není proto překvapující, že bratrstvo a později cech pražských malířů patří k nejstarším v Evropě. Založení Bratrstva pražských malířů se datuje do roku 1348.
Připravil Bc. Jan Zeman,
malíř, lakýrník, člen CMLT ČRhi
