Dřevo je obdivuhodný konstrukční materiál. Je tvořen vlákny celulózy, které jsou spojeny ligninem a hemicelulózami (polysacharidy). Díky sekundárním vazbám mezi řetězci celulózy má dřevo výborné mechanické vlastnosti. Z ekologického hlediska je to přírodní obnovitelný materiál. Jako biologický materiál je však při použití na povětrnosti vystaven působení mnoha vlivů.
Lignin jako pojivová složka dřeva obsahuje v molekule aromatický kruh a jako takový degraduje na UV záření a dochází k odhalování celulózových vláken a ztrátě soudržnosti. Póry na povrchu dřeva jsou velmi pěkné, ale zároveň mohou představovat bránu pro vstup vody. S obsahem vody se mění objem dřeva a dochází k sesychání a praskání nebo naopak k bobtnání dřevěných bloků. Pokud je obsah vody ve dřevě větší než 20 %, stává se atraktivní pro škůdce z rostlinné i živočišné říše. Pokud je dřevo užito jako konstrukční materiál, je třeba dodržovat určité zásady, jinak dochází k selhání i perfektně provedeného nátěru. Všechny uvedené vlastnosti se ještě výrazněji projevují při opravných nátěrech. O vadách nových i opravných nátěrů dřevěných oken a jejich příčinách pojednává tento příspěvek.
Povrchové úpravy nových oken
Pro povrchovou úpravu dřevěných oken se používají nátěrové hmoty jak rozpouštědlové, tak vodou ředitelné. Oblíbené jsou zejména lazurovací laky, které dokonale chrání dřevo a zachovávají jeho původní kresbu. Protože k zajištění ochrany na povětrnosti je nezbytné dosažení dostatečné tloušťky nátěrů, formulují se lazury jako silnovrstvé, tj. na jeden nátěr je možné dosáhnout podle způsobu nanášení až 100 μm suchého filmu. Silnovrstvé lazury jsou nejčastěji vodou ředitelné na bázi samosíťujících akrylátových disperzí nebo rozpouštědlové na bázi alkydů. Při aplikaci štětcem se však i v případě tixotropních silnovrstvých lazur dosahuje tloušťky 20 až 40 μm na jeden nátěr. Aby lazura plnila dobře svoji ochrannou funkci, měla by se její tloušťka pohybovat mezi 100 až 150 μm. Konečná tloušťka je obvykle dosažena jedním až třemi nátěry podle typu nanášení barvy a její sušiny. Silnější nátěry brání difuzi vody ze dřeva, což při oslunění obvykle vede k tvorbě puchýřů a poškození nátěru vlivem vznikající vodní páry (obrázek 1). Menší tloušťka nátěrů nechrání dřevo před venkovními vlivy a UV zářením, jehož působením dřevo degraduje a dochází ke ztrátě přilnavosti nátěru. Praskliny v nátěru se pak stávají branou dalšího působení povětrnostních vlivů a degradace dřevní hmoty. U lazurovacích systémů lépe chrání tmavé odstíny (palisandr, teak, ořech), protože zachycují více UV záření než například odstín pinie.
Kromě lazur se na nátěry oken používají pigmentované nátěrové hmoty. Při průmyslovém lakování jsou to obvykle akrylátové vodou ředitelné emaily v matném provedení. Při opravných nátěrech jsou to nejčastěji rozpouštědlové alkydové barvy.
Při výrobě všech předmětů ze dřeva, které budou vystaveny povětrnosti, a při jejich nátěrech je třeba dodržovat některá doporučení obsažená v normách, která potvrdili největší výrobci nátěrových hmot. Povrch by měl být obroušený brusným papírem, odmaštěný a zbavený smůly. Zvláštní pozornost je třeba věnovat příčným řezům, kde dochází k vytrhání vláken a zvětšení pórovitosti. Příčný řez je třeba dokonale vybrousit a ošetřit vhodným prostředkem na řezné a čelní plochy, který chrání dřevo před pronikáním vlhkosti. Jak to vypadat nemá, ukazuje obrázek 2. Nedostatečně obroušený hrubý povrch (obrázek 3) vede k nátěrům s menší odolností proti pronikání vody.
Také otvory ve dřevě nesmí být otřepané, ale hladké a opatřené nátěrem (obrázek 4). Vlhkost dřeva musí být 11 až 15 %. Potřebná tloušťka suché vrstvy musí být i na hranách. Toho lze dosáhnout, jen pokud mají hrany zaoblení o poloměru minimálně 2 až 3 mm. Na ostrých hranách je zvláště při nátěru štětcem tloušťka podstatně menší a dochází tam k průniku vody a selhání nátěrů. Pro dosažení plynulého odtékání vody musí být všechny plochy zešikmené nejméně pod úhlem 15°. To platí i u vnitřních částí oken, kde zkondenzovaná voda může způsobit růst plísní (obrázek 5).
Okenní tabule musí být z obou stran zasazeny do tmelu nebo musí být po celém obvodu přetmeleny silikonovým tmelem, aby voda nemohla pronikat do nenatřeného dřeva. Před montáží by měly být nátěry dostatečně zaschlé, jinak to vede k jejich slepování a poškození. Případné spoje musí být slepené vodovzdorným lepidlem zátěžové skupiny D3 a řádně utěsněné. Před montáží stavebního dílu musí mít všechny plochy rámu či zárubně, které již nelze natírat (oblast spojená se stavbou), tloušťku suché vrstvy alespoň 50 μm. Nedodržení této podmínky může vést ke značným problémům, zvláště když stavba není dokonale izolovaná proti pronikání zemní vlhkosti a voda pronikne do konstrukce okna (obrázek 6). Obsah vody, která se dostala do tohoto okenního rámu, byl 25 %.
Specifický problém může nastat u dře vin s velkými otevřenými póry, jako je např. dub nebo meranti. Pokud používáme vodou ředitelný systém, je třeba po penetraci a přebroušení povrchu aplikovat tzv. plnič pórů, který díky speciálním tokovým vlastnostem tyto „dutinky“ obalí a vyplní. Silnovrstvá ani tenkovrstvá lazura tuto schopnost nemá a nezaplněné póry představují bránu pro vstup vody (obrázek 7). Horší kvalita lazury nebo chyba v jejím nanášení může vést ke vzniku nátěrového filmu s bublinami. Povrch je pak hrubý, špatně se udržuje a v místě bublin může do dřeva pronikat voda (obrázek 8).
Velké starosti mohou způsobit i rozmary počasí v kombinaci s nevhodným užitím nekvalitního nátěru s nízkou odolností proti úderu. Na obrázku je taková lazura poškozená letním krupobitím (obrázek 9). Pokud je lak příliš tvrdý a křehký, může být kroupami poškozen výrazněji (obrázek 10). Také stavební práce mohou způsobit poškození nátěrů, pokud nejsou dodržena základní pravidla ochrany oken při omítání (obrázek 11, 12).
Opravné nátěry starších oken
Samostatnou kapitolou jsou opravné nátěry starších oken všeho druhu. Jednou z nejčastějších chyb je nátěr bezbarvým lakem nebo lazurou. Dřevo pak není dostatečně chráněno před UV zářením a dochází k jeho degradaci a odlupování nátěru. Odstranění zbytků laku je pak velmi obtížné. Opravné nátěry oken prováděné většinou pigmentovanými barvami jsou náročný proces.
Nejdůležitější věc je začít s opravou včas, jakmile se projeví první praskání nebo odlupování nátěrů. Odhalené dřevo rychle degraduje, je pórovitější a méně soudržné, protože přírodní „pojivo“ (lignin) bylo zničeno (obrázek 13). Při opravných nátěrech musí být tato vrchní šedá degradovaná vrstva kompletně odstraněna (obroušena nebo oškrabána až na žluté zdravé dřevo). Pokud je takto degradovaný povrch natřen, dochází zaručeně k selhání nátěrů a k jejich odlupování. Degradovaná vrstva dřeva je navíc silně porézní a zadržuje velké množství vody. Ta se musí po obroušení nechat odpařit tak, aby obsah vody ve dřevě byl požadovaných 11 až 15 %, jinak se nové nátěry při ozáření sluncem odloupnou vlivem vznikající vodní páry. Nejvíce bývají postiženy spodní části oken. Jsou-li staré nátěry popraskány, je nejvhodnější jejich kompletní odstranění, nejlépe horkovzdušnou pistolí. Louhování nátěrů na dřevě je méně vhodné, protože louh proniká do dřeva a narušuje nové nátěry. Při použití odstraňovačů nátěrů musíme pečlivě odstranit zbytky těchto „barvožroutů“, protože by narušovaly tvorbu nových nátěrů. Po následném obroušení je třeba okna napustit vhodným napouštědlem a pak natřít základní a dvakrát vrchní barvou. Doporučuji použít systém od jednoho výrobce, který je kompatibilní a zaručuje soudržnost jednotlivých vrstev. To platí obecně pro vodou ředitelné i rozpouštědlové hmoty. Vždy je třeba dodržovat výrobcem předepsaný časový odstup nátěrů. Příliš dlouhý i zkrácený odstup je na závadu a může vést k odlupování nových nátěrů.
Samostatným problémem je nepřilnavý rozpraskaný kyt. Ten je třeba odstranit ještě před nanášením napouštědla, po jeho zaschnutí volná místa znovu vykytovat a přetřít základní barvou. Rozpraskaný kyt je bránou pro vstup vody, což opět vede k selhání i dobře provedeného nátěru (obrázek 14).
Ing. Richard Milič, CSc.
richard.milic@synpo.cz
