Od svého vzniku působil cech ve všech pražských městech a sdružoval umělce ze všech jejich částí. První náznaky teritoriálního rozdělení lze pozorovat v usazení štítařů výhradně na Novém Městě pražském, které teprve vznikalo. Avšak k rozdělení spolku ještě nedošlo a jeho centrum zůstalo na Starém Městě. Samostatný novoměstský cech se objevuje v roce 1461, ale kdy přesně došlo k rozdělení, nelze s jistotou určit. V Praze tak vedle sebe působily dva samostatné spolky, novoměstský a staroměstský.
Většímu významu se patrně těšil spolek staroměstský, který v sobě spojoval řemeslníky i z Malé Strany a částečně z Hradčan. V zápisech v cechovních knihách se objevují i mistři z jiných velkých měst a z cizích zemí, zvyšujíce tak prestiž cechu. Zároveň je tím demonstrováno, že staroměstští malíři byli známi v okolních státech a lákali cizí malíře, aby se tu vyučovali a později začali i pracovat. Naopak ale cech vlivy zvenčí značně redukoval, když neumožňoval jiným mistrům práci v Praze bez jeho svolení. Malíři, kteří se v Praze nehodlali usadit, pak neviděli důvod se k cechu přidávat, neboť by jim to nepřineslo žádné výhody.
Staroměstský cech také do jisté míry fungoval jako cech zemský. Nepřistupovali sice do něj malíři ze všech českých zemí, přímá působnost cechu se stále vztahovala pouze na část Prahy, přesto se venkovští malíři ucházeli o členství jako „hostinští mistři“. Nepřímo staroměstský spolek ovlivňoval i mnohé jiné v ostatních částech Čech i Moravy, jeho statuta sloužila jako vzor pro vytvoření podobných artikul v jiných městech, kde malíři zakládali vlastní sdružení.
Staré a Nové Město udržovaly kontakty i po odtržení a zcela se od sebe neizolovaly. Vzhledem ke společnému vývoji a těsnému sousedství se jejich zájmy často prolínaly, a spolupráce byla tedy téměř samozřejmostí, ačkoli mezi nimi občas vznikaly neshody a ne vždy se podařilo vyjednávat úspěšně i o věcech oboustranného prospěchu. Společné schůze se nepořádaly pravidelně, ale pouze když bylo zapotřebí vyřešit problém, který se týkal obou cechů. Dohromady udržovaly i oltář sv. Lukáše v kostele Panny Marie před Týnem, na který měly oba cechy přispívat a kde pořádaly společné pobožnosti, nicméně příspěvky na svíce se později staly předmětem sporu.
V roce 1347 vydala staroměstská rada nařízení, podle kterého musel každý malíř působící v Praze získat městské právo a zaručit se, že bude „trpět s městem“. V neposlední řadě se malíři museli účastnit se svým praporem slavnostních průvodů, které se pořádaly např. při vítání krále, korunovaci nebo královském pohřbu. Malíři v průvodu při vjezdu krále do města spolu se zlatníky chodili na třetím místě. Pravděpodobně
se roku 1393 členové spolku účastnili se svícemi pohřbu císařovny Alžběty Pomořanské a roku 1453 si pořídili vlastní korouhev k vítání Ladislava Pohrobka.
Staroměstský cech, stejně jako většina malířských organizací, měl ve znaku tři štítky v červeném poli, někdy používané nejen pro celý cech, ale i jako osobní znak jednotlivých malířů v různých obměnách. Objevují se občas na jejich hrobech, a to i mimo území hlavního města. Poprvé je doložen k roku 1435, leč mohl pocházet už ze starší doby.
Mezi lety 1490 až 1590 se vývoj cechu téměř zastavil, základní statuta byla stanovena v dřívější době, stejně jako nařízení zabývající se konkrétními oblastmi v životě sdružení, a proto nebyla potřeba zavedený status quo měnit. Privilegium Ludvíka Jagellonského z roku 1523, které si cech vyjednal, nezavedlo v organizaci žádné podstatné změny, spíše jen rozšířilo její pravomoci a potvrdilo její nároky. Obrat nastal až v 90. letech 16. století, kdy cech musel reagovat na měnící se poměry mezi jeho členy a spory mezi nimi a tomu nově přizpůsobit vedení a rozdělení pravomocí mezi řemesla.
Z řemesel byli ve spolku nejčastěji zastoupeni malíři a sklenáři, ovšem objevují se i iluminátoři, lištáři, řezáci, vyšívači a další, kteří často splývali s malíři. Od konce 16. století se začínají projevovat spory mezi malíři a sklenáři o postavení v cechu. Malíři si vždy drželi přední postavení a za prvního cechmistra byl volen vždy některý ze staroměstských malířů. Rozepře nakonec vyvrcholila udělením privilegia Rudolfa II. v roce 1595. Ten dovolil malířům, aby se nadále mohla jejich profese označovat za umění a ne jen za řemeslo, což způsobilo další hádky se sklenáři. Celý spor byl nakonec vyřešen zvláštní smlouvou se sklenáři, která jejich postavení určitým způsobem vyrovnávala. Nové privilegium vylepšilo znak cechu, do klenotu nad štítem přibyla podoba bohyně Pallas.
Připravil Bc. Jan Zeman,
malíř, lakýrník, člen CMLT ČR
Ilustrace: archiv autora
