Pod názvem Dívka na štaflích jsme psali o malířce pokojů, která působila ve 30. letech minulého století a byla v oboru raritou. Překvapivě se od té doby v tomto směru zas tolik nezměnilo, a tak současná „dívka na štaflích“ Simona Keclíková je opět výjimečná. A nejen volbou svého povolání, ale i tím, jak svoji práci dělá.
Mohla byste se krátce představit a říct něco o sobě a o své firmě?
Jsem malířka pokojů. Řemeslem se živím a jsem pro svou práci absolutně nadšená. Mona malířství, které jsem před lety založila, sídlí v Písku v jižních Čechách, kde žiji se svou rodinou. Pracovně ale působím po celé České republice. Mít vlastní malířství a věnovat se tomuto řemeslu naplno je jedním z mých splněných snů.
Proč jste si z nepřeberných možností vybrala právě obor malířka? Čím vás lákal? Nevadí vám, jak je fyzicky náročný?
Myslím, že obor malířství si vybral svým způsobem mě. Vždy mě oblast designu zajímala a bavilo mě tvořit cokoli vlastníma rukama. K řemeslu jsem se dostala vlastně náhodou, ale od prvního dne jsem si ho zamilovala a věděla, že to je ono a že jsem ve svém. Několik let jsem se mu věnovala při svém předchozím zaměstnání. Tehdy jsem spolupracovala se zkušeným malířem pokojů, od kterého jsem se učila a získávala další cenné zkušenosti.
I když je to určitě pro mě jako pro ženu fyzicky náročnější práce, nikdy mi to nebylo překážkou. Navíc chůze na štaflích je mimochodem skvělý posilující trénink, člověk posílí i svaly, o kterých nemá tušení, že je má. Kromě toho radost z výsledku fyzickou námahu vždy přebije.
Jak a čím jste začínala podnikání? Bylo to od nuly, bez zkušeností, bez zákazníků?
Rozhodnutím, že se řemeslem budu živit a věnovat se mu naplno, jsem se osamostatnila a založila své malířství. Sice se zkušenostmi, obrovskou energií a vlastním přesvědčením, ale bez jediného zákazníka a se základním vybavením. Dodnes si pamatuju a nikdy z paměti nesmažu svoji první vlastní zakázku. Byla to výmalba rodinného domu v jižních Čechách pro úžasnou mladou rodinu. Jejich spokojenost z mé práce mi byla v začátcích velkou motivací a právě radost a spokojenost v očích lidí je pro mě obrovskou motivací dodnes. Za první výdělek jsem si pořídila laserový měřič a pracovní kufry na malířské potřeby. Z druhé zakázky další potřebné věci, a tak krok po kroku dál. Postupem času se o mně dozvídali další a další lidé a zakázky přibývaly.
Byla jste od počátku na něco specializovaná, nebo máte nějakou techniku, které se věnujete více? S jakými materiály pracujete nejvíc, kde a proč jste si je vybrala?
Začínala jsem s klasickými výmalbami od bílé po barevné odstíny. Zajímalo mě ale samozřejmě, co lidé vyžadují a jaké jsou trendy, a zaujaly mě různé dekorační techniky. To mě postupem času přivedlo k materiálům od německého výrobce ZERO, se kterými dnes nejčastěji dekorační stěrky a malby provádím. Mezi mé oblíbené z dekoračních materiálů patří MagicTouch, ale pracuju i s dalšími.
Stěrky jsou efektní a v současné době velmi oblíbené. Co všechno zajímavého jste už dělala?
Stěrky jsou velmi žádané, díky čemuž se jim v současné době věnuju nejvíc. V případě MagicTouch se jedná o materiál, který umožňuje nejen spousty variant designových zpracování, ale také je žádán pro odolnost, kvalitu a snadnou údržbu. Je vhodný pro bezesparé řešení koupelen, kuchyní či jako dekorativní úprava povrchů stěn kdekoliv v interiéru a exteriéru. Lze jím imitovat autentický vzhled betonu, břidlice, rezavého kovu, hliníku a další. Člověk může tvořit spousty originálních dekorů, a to mě na tom baví.
Pracujete sama?
Ano, pracuju sama, tedy od prvního kontaktu s klientem přes výměry, kalkulaci a výběr odstínu až po samotnou realizaci. Takto mi to vyhovuje, protože ráda řeším každou zakázku individuálně a s osobním přístupem.
Jsou zákazníci překvapeni, když přijde žena? Máte na sobě bílé montérky?
Ano, dodnes se setkávám s překvapenou reakcí, když se u zákazníka objevím v malířských montérkách. Pro lidi v České republice nejspíš není tak běžné, že tuto práci vykonává žena. Za montérky se ale rozhodně nestydím.
Máte pocit, že jste „víc sledovaná“ – zákazníky nebo i jinými profesemi, které třeba při práci potkáte (a jsou to hlavně muži)?
Nemám pocit, že bych byla víc sledovaná ze strany zákazníků. Spíš jsem se zpočátku setkávala s negativními reakcemi ze strany řemeslníků, kteří se mi snažili dát najevo, že žena na stavbu zkrátka nepatří. To byly ty chvíle, kdy bylo třeba zatnout zuby a i přes tu atmosféru svou práci udělat. Až když viděli výsledek, uznali, že je to o pracovitosti a znalostech, a ne o tom, zda řemeslo dělá muž či žena. Stejně tak bylo i hodně reakcí kladných.
Co jsou ty důležité věci, které je přesvědčí?
Především profesionální přístup a výsledek práce. Nejen ženy oceňují smysl pro detail, čistotu a pořádek.
Jak si v tom mužském světě připadáte? Jak se to vyvinulo za tu dobu, co práci děláte?
Malířství se věnuju osm let a fakt, že se při práci setkávám především s muži, mou profesi nijak neovlivňuje. Dnes spolupracuju s několika stavebními firmami, architekty, designéry, což bez problému funguje.
Máte nějaké své krédo, do kterého by se dal shrnout princip vašeho podnikání? Čím se při práci a při kontaktu se zákazníky řídíte?
Při kontaktu se zákazníky se řídím jejich přáním a požadavky. Záleží mi na absolutním splnění jejich představy. Ráda také poradím s vhodným řešením interiéru s ohledem na osobnost daného zákazníka a prostoru. Sama na sebe kladu vysoké nároky, abych se vždy mohla za svou prací ohlédnout.
Máte představu o nějakém svém cíli? Jak by měla vaše práce pokračovat nebo kde byste chtěla být třeba za deset let?
Ráda bych pokračovala v řemesle i za deset let, sledovala jeho vývoj a učila se stále něco nového. Vždycky se budu snažit pracovat tak, aby mi má práce přinášela radost a uspokojení jako dosud.
Děkuji za rozhovor.
Jana Komárková
Foto: archiv Simony Keclíkové
