Krátký široký vidličník
Tento štětec jsem objevil na učilišti Jarov. Pamatuju si ho jako učeň, to bylo před třiceti lety, takže k němu mám docela osobní vztah. Sloužil na imitaci dřeva, na první kresbu, ale hlavně jsme s ním dělali vytírané linkrusty, což se našemu lakýrnickému mistrovi nelíbilo 🙂
Bc. Jan Zeman
I štětce mají svoji historii
První štětce byly zhotoveny z chomáčů trávy nebo zvířecí srsti. Jak se vyvíjelo malířství, vyvíjelo se i nářadí. Začaly se vyrábět štětce různých tvarů a délek, štětce s různorodými štětinami, od přírodních zvířecích až po syntetické z polypropylenových vláken.
Nejčastější štětinou ve štětkách a štětcích byly donedávna štětiny přírodní. Nejběžnější přírodní štětina se získává z porostu vepřové kůže. Naši vepři se k tomu moc nehodí, ti mají štětiny krátké. Nejvhodnější jsou vepři z Číny nebo Ruska. Takové štětiny jsou dlouhé kolem 10–15 cm, mají nažloutlou, šedou nebo černou barvu. Konce jsou stromečkově roztřepené. To je důležitá vlastnost štětin. Štětec potřebuje, aby se štětina stále třepila. Tím získává vlastnost dobrého zachycení kapének nátěrové hmoty, kterou pak může zručný malíř nebo lakýrník vetřít do podkladu.
Ukládání štětin ve štětcích (štětka, linkovací štětec, pěstní štětec, kroužkový štětec, plochý štětec).
Přírodní štětiny se do štětců získávají i z jiných zvířat, používají se například chlupy z kuny, veverky, vydry, jezevce, dále kravské i koňské žíně. Jsou i štětce vlasové. Štětiny syntetické se vyrábějí z plastového granulátu. Ten je za pomoci vysoké teploty a tlaku roztaven. Pomocí šneku je vytlačován v podobě vláken do vany s chladicí kapalinou. V této fázi nemá vlákno ještě požadované vlastnosti (pevnost, ohebnost aj.). Pro zlepšení kvalitativních charakteristik prochází soustavou napínacích válců, během čehož dochází k natahování vlákna. To se nevratně ztenčuje a prodlužuje. Vazby mezi molekulami jsou orientovány jedním směrem, což má za následek zlepšení vlastností vlákna. Vlákno se namotá a rozdělí do svazku o potřebné délce.
Důležité je také u štětců to, jak jsou štětiny upevněny k držadlu. Držadlo bývá často plastové nebo dřevěné. Štětiny se nejčastěji na spodním konci pojí lepidlem, pryskyřicí, která je chráněna zděří. Zděř může být plechová nebo plastová. Kvalitní uchycení štětin má důležitou roli pro práci se štětcem. Není vhodné, aby se štětiny uvolňovaly nebo lámaly. Nepříjemnou činností je následné vyndavání štětin z nátěru.
Štětce dělíme podle tvaru na kulaté, hranaté, zahnuté a speciální, to jsou třeba štětce na žilkování. Mezi kulaté štětce patří hlavně pěstní, linkovací, kroužkové neboli vídeňské, lyonské a v neposlední řadě také štětka. Hranaté štětce známe pod názvy ploché, americké a zahlazovací. Zahnutý štětec je například zárohák. Speciální štětce, jako jsou vidličníky, šloháky a jiné další štětce na imitování dřev, znají fládraři.
Před prací se na štětci musí provést pár úprav. Nejdříve vyprat ve vlažné vodě, aby se smyla mastnota z výroby. Potom úderem o dlaň ruky vodu vystříkáme. Uvolní se tak prach a vypadnou špatně držící štětiny. Pěstní i linkovací štětce můžeme upravit podvázáním štětin. To se dělá kvůli tomu, aby pak štětec lépe držel tvar. Po práci si správný řemeslník důkladně své štětce ošetří. Vždy by se měly odstranit zbytky nátěrových hmot. Zaschlá barva narušuje pružnost štětin, a tím může dojít k rozpraskání vláken a jejich vypadávání. Štětiny vymýváme v příslušném ředidle a ošetřujeme je mýdlem. Obzvlášť po práci s vápnem nebo linkování. Štětiny by při vysychání měly viset dolů, aby se nedeformovaly.
U nás patří k velkým výrobcům štětců a štětek a dalšího malířského nářadí firmy Ciret a Spokar. Už je to víc než 120 let, kdy Josef Hrdina začal vyrábět své kartáče a štětky v Pelhřimově, kde je kartáčnictví zakořeněné, a tyto dvě firmy tu tradici této výroby rozvíjejí dodnes. Zapomenout nesmíme ani na menší tradiční výrobce, které příkladně reprezentuje výrobce štětců z Uherského Hradiště Zdeněk Vala.
Bc. Jan Zeman,
malíř, lakýrník, člen CMLT ČR
„Nemám doma muzeum, vyrábím :-),“ smál se Zdeněk Vala, když jsme ho oslovili ohledně jeho archivních kousků, ale nakonec přeci jen našel štětec a držadla pocházející z výroby kolem roku 1985 (tehdy firma fungovala pod podnikem Služby města Uherského Hradiště).
„Výrobu plochých štětců jsme zavedli kolem roku 1970 a vypadaly stejně jako štětec na fotce,“ říká Zdeněk Vala. „Byla to z větší části ruční výroba, držadla byla bez jakýchkoliv hloubkových tvarů. Na zděře jsme měli zhotoveny přípravky, díky kterým jsme z pásu ustřihli požadovaný rozměr a následně pás přehnuli a zalisovali konce pásu do sebe. Držadla většinou přesně nepasovala do zděří, měla malé odchylky, které však zákazníkům nevadily. Vnitřní vložky byly stříhány z tvrdého papíru, který občas nasál vodu a štětec ‚zbobtnal‘. Štětina se používala ještě černá, která bývala jadrnější (silnější), na světlou štětinu jsme přešli až začátkem 90. let.
Naše firma, tedy náš děda, začínala kolem roku 1947 výrobou malířských štětek, které se v té době kompletovaly tak, že se jednotlivé ‚pintle‘ omotávaly nití, namáčely do smoly a následně vkládaly do dřevěného tělesa. Jedno takové těleso ukazuje fotografie. Také máme v archivu starou štětku dělanou touto technologií (štětka na snímku ale není naší výroby, pochází ze začátku 90. let), u nás jsme přešli na novější technologii zalévání do lepidla kolem roku 1975, kdy jsme zakoupili v NDR stroj na ‚vázání pintlí‘, které se následně vkládaly ručně přes šablonu do epoxidového lepidla.“
Zdeněk Vala
www.vala-uh.cz
Foto: Zdeněk Vala
