Významná osobnost středoevropské architektury konce 19. a první poloviny 20. století Slovák Dušan Samuel Jurkovič (1868–1947) absolvoval v letech 1884–1888 stavitelský obor na státní průmyslové škole ve Vídni. V následujících letech žil na Moravě. Výsledky jeho práce z předválečného období se nacházejí zejména na Moravě a v Čechách, především ve východních Čechách, na Náchodsku. V letech 1916–1918 navrhl a dohlížel na realizaci tří desítek pomníků a vojenských hřbitovů pro padlé v polské západní Haliči. Po vzniku Československé republiky žil na rodném Slovensku, v Bratislavě, a jeho pracovní úsilí bylo spjato zejména s ním.
Pozornost si zaslouží Jurkovičovy adaptace, stavby a další architektonické realizace, stejně tak jako jeho počiny v oblasti záchrany kulturních památek. Za záslužné lze považovat (ačkoli nebyly přijímány vždy bez výhrad) jeho rekonstrukce historických objektů. Přínosné je jeho dílo národopisné, podnětné jsou jeho práce z oblasti odborně publicistické, sympatická jeho účast na kulturním dění na Moravě i na Slovensku, jeho příspěvek k formování prvorepublikového Československa. Nebyly mu lhostejné „věci veřejné“, nadčasové bylo jeho úsilí o ochranu přírodních památek, obdivuhodný zájem o turistiku a sport. Úctu si zaslouží jeho sociální cítění, celoživotní pracovní nasazení, entuziasmus…
Interiér pohostinství v Pekle u Nového Města nad Metují (archiv autora).
Výsledky architektonické tvorby Dušana Samuela Jurkoviče jsou bohaté a pestré. Navrhoval venkovská obydlí, dělnické domky, nájemní domy i vily, administrativní budovy a banky, industriální stavby, turistická, sportovní a zdravotnická zařízení, školy, kostely a fary, pamětní desky, vojenské hřbitovy, náhrobky, pomníky i mohyly. Věnoval se rekonstrukcím a úpravám obytných domů, rekreačních a lázeňských objektů, zámků a hradů, církevních staveb. Úspěchu dosáhl hned svými prvními, romanticky působícími stavbami inspirovanými lidovým stavitelstvím (Pustevny, Rezek, Peklo…), podařilo se mu vhodně skloubit tradiční dispozici domácího lidového obydlí s rysy anglického halového domu (Rezek, Brno-Žabovřesky, Praha, Jičín…) a prvky lidového stavitelství s tvaroslovím moderny a secese (Luhačovice…). Uvedené podněty a postupy uplatnil i v noblesním historickém prostředí (Nové Město nad Metují, Zbraslav…). Významné místo patří v dějinách architektury výsledkům Jurkovičovy tvorby pomníků a vojenských hřbitovů (západní Halič) a zejména pak jeho mohyle generála dr. M. R. Štefánika na Bradle u Brezové. Svoje stavby dokázal citlivě vkomponovat do krajiny, propojit s terénem, s okolní přírodou, zabýval se také úpravami okolí navrhovaných a realizovaných objektů, rekonstrukcemi zámeckých zahrad. Uplatnil se rovněž jako interiérový architekt, je autorem velkého množství návrhů nábytku a nejrůznějších bytových doplňků.
Jurkovičův výkres štítu nad bývalou pilou v Pekle u Nového Města nad Metují (archiv autora).
K Jurkovičovým významným rekonstrukcím na Náchodsku patří adaptace bývalého mlýna a pily v Pekle na turistickou útulnu s restaurací. Peklo je osada a výletní místo při soutoku říčky Olešenky s Metují. Nachází se 5 km od Nového Města nad Metují. Údolí, v němž se nalézá, je sevřeno svahy Dobrošova, Sendražského kopce a výšin u Přibyslavi. Původně zde stávaly dva mlýny. „Novákův“ mlýn s pilou na Olešence patřil od roku 1908 textilním velkoprůmyslníkům, majitelům novoměstského zámku, Josefu a Cyrilu Bartoňovým. Přestavět mlýn a pilu na turistickou útulnu s restaurací byl pravděpodobně nápad pozdějšího majitele zbraslavského zámku Cyrila Bartoně. U mlýna se již před rekonstrukcí nacházela provizorní dřevěná „stanice turistů“.
Za zmínku snad stojí i to, že Alois Jirásek byl místem inspirován pro povídku V Pekle (1879). Její děj je zasazen do horkých letních měsíců „bramborové války“ roku 1778. Panovačný, samolibý velitel, vychytralý, šelmovský starý voják a lehkomyslný, poťouchlý mladý voják se usídlili ve starém mlýně, který obývala ovdovělá mlynářka, mladá a stará děvečka a pracovitý stárek. Čtivý, atmosférou Pekla prodchnutý příběh má šťastný konec. Mlynářka odolala chtíči velitele, sličná děvečka namlouvání mladého vojáka. Panovačný velitel byl
zbaven desátnické hodnosti, starý voják byl povýšen, děvečka byla provdána za stárka.
Mlýn a pila v Pekle u Nového Města nad Metují před rekonstrukcí (archiv autora).
Bratry Bartoně, kteří znali dobře ze svých procházek přírodou i vzdálenější okolí Pekla, zřejmě zaujala rázovitá Jurkovičova stavba vily na Rezku z let 1900–1901, majetek brněnského průmyslníka Rudolfa Bartelmuse, a rozhodli se proto rekonstrukcí pověřit právě Dušana Jurkoviče. Ten stavby v roce 1908 zaměřil a v následujícím roce vypracoval návrhy na jejich přestavbu. Zpracoval stavební dokumentaci a rozpočet, detailní návrhy zařízení restaurace, bytu pro rodinu Cyrila Bartoně, místností pro hosty a jednopokojové turistické noclehárny. Přestavba, při níž Jurkovič spolupracoval s pražským stavitelem Otakarem Nyplem a na kterou osobně dohlížel, byla provedena v roce 1909.
Jurkovič dokázal stavby citlivě renovovat. Jejich vzhled, pro nějž se nechal inspirovat podobou roubených domů ze západoslovenských Čičman, navíc – podle znalce moderní architektury na Náchodsku Alexandra Skalického – umocnil „malebně vyřešeným, ale jednotným organismem nástaveb, dostaveb a přestaveb …. Ze starého mlýna a pily vznikly dvě hostinské místnosti s rozdílným charakterem … provedení je velmi členité a malebnost zvyšuje kombinace bíle nastříkaných omítek a tmavě mořených trámů roubení i kamenných podezdívek základu v kombinaci se dřevem. K malebnosti a dekorativnosti stavby přispívá také uplatnění pavlačí, balkonů, barevných balustrád, štítových lomenic s paprsky a malebných geometrických vzorů.“
Do prostoru vymezeného verandou u vstupu a restaurací Jurkovič situoval letní terasu se stylovými stolky z mlýnských kamenů, střechu nechal ozdobit sloupky, na nichž jsou nasazena dřevěná kola. Stavbu ozvláštňují pásy „čičmanského geometrického ornamentu“ kolem oken a v nárožích obytného horního poschodí.
Tesařské práce při rekonstrukci bývalého mlýna v Pekle u Nového Města nad Metují (archiv autora).
Pokud jde o „čičmanský geometrický ornament“, pak již zmíněná obec Čičmany se nachází v kotlině Strážovských vrchů v okrese Žilina. Etnologové, odborníci studující lidové dřevěné stavby, se o ně zajímají již od konce 19. století. V obci se totiž zachovaly unikátní malované roubené stavby – „zrubové drevenice“. Část obce byla v roce 1977 vyhlášená památkově chráněnou rezervací lidové architektury. Nachází se v ní muzeum v přírodě – skanzen. Čičmanské malované roubenky znal dobře i Dušan Jurkovič. Když byl roku 1895 vyslán architektem Urbánkem na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze, relizoval tam a nechal „zabydlit“ rovněž „Čičmanské gazdovství“. Motivy z čičmanských malovaných roubenek uplatnil nejenom na svých rekonstrukcích a na Náchodsku, na rezecké vile, v Pekle, na dřevěném krytém mostu v zahradě novoměstského zámku, ale kupříkladu i na objektu Maměnka na Pustevnách.
V hlavní místnosti hostince v Pekle Jurkovič zachoval trámový strop a dal ho vyzdobit řezbami a malbami. Do středu místnosti umístil sloup s lustrem z palečného kola mlýna. Krb nechal stylově vyzdobit čertíky. Do přízemí situoval i hostinské místnosti. U bývalé pily navrhl trámovou konstrukci stěn upravenou do tvarů ondřejských křížů, v poschodí hostince a pily nechal vybudovat zmíněný byt a noclehárnu. Také v Pekle je patrná tehdejší Jurkovičova silná inspirace lidovou tvorbou, kromě čičmanského ornamentu využil přírodních materiálů, dřeva, kamene, tradičních technologických postupů, „lidových“, slovanských barev, bílé, červené, modré, okrové.
Častý návštěvník Pekla, ale i dalších míst na Náchodsku, pražský novinář, publicista a prozaik Miloš Čtrnáctý, jehož rodina se přátelila s rodinou Cyrila Bartoně, o zrekonstruované útulně ve sborníku k sedmdesátým narozeninám Cyrila Bartoně (1933) píše: „Útulna nebyla však pro letní byty zařízena. Mimo prozatimní hostinské místnosti měla nahoře pouze jeden pokoj pro nahodilé turisty, aby měli kde přespati. Vedle pak byl zařízený byt pro potřebu rodiny Bartoňových, jejíž členové sem zajížděli vždy k několikadennímu pobytu. K pronajmutí turistické noclehárny na delší dobu bylo třeba svolení rodiny továrníka pana Cyrila Bartoně z Náchoda, který tu býval v létě častým hostem.“ Literární historik, etnograf a beletrista Václav Tille o Jurkovičově rekonstrukci pekelského mlýna do časopisu Zlatá Praha v roce 1911 napsal: „Ale starý pekelný mlýnec změnil se jakoby kouzelným proutkem z pohádky v rozkošné staveníčko. Jurkovič zahrál si opravdu s pohádkovým humorem se starým horským klepáčem, ke kterému se pojí tolik strašidelných, veselých i tragických povídek. Všechno zůstalo zdánlivě tak, jak bylo: hlavní stavení, jemu po boku při vodě podlouhlá pila, na pravo přístavek – ale je to vše přece zcela jinaké a nové – opravdu, veselé peklo. Bílé pruhy jen svítí mezi tmavými příčnými břevny, z nichž postavena ta hromádka svěžích domků, vnitřek prohlédá množstvím jasných oken, stará pila změnila se v letní zasklenou verandu, pod pavlačí z dřevěných sloupků stojí stolky, udělané ze starých mlýnských kamenů, nad střechou vyčnívají na tyčích nabodená vozová kola jak čapí hnízda, a po boku, kde dřív se otáčelo vodní kolo, zarůstá kamenná podezdívka nad rybníčkem hustým podrostem. Vnitřek starého mlýna – udržení a utužení starých jeho stěn ze dřeva a hlíny dalo mnoho práce – změnil se v hostinskou světnici, z které architekt s malířem – a malířkou – udělali v bujném rozmaru pekelný salon. Strop plápolá žlutým, červeným a černým ornamentem, uprostřed je do něho zapuštěno staré, zčernalé mlýnské kolo. Z něho spouští se do podlahy tvrdý mlýnský hřídel a ve stěně rozvírá se kamenné ohniště, nad nímž dovádějí malovaní rarášci. Přes tento pekelný inventář je v staré jizbě velice útulno – a řada pokojíků nad ní je asi roztomilým letním sídlem. Celé to staré hnízdo lidových pohádek je nesmírně veselé a působí naivním půvabem ve svém novém nastrojení. Tak nějak by si ho přál hloupý Jan, putující s ranečkem na holi k čertům do pekla pro tolary – i s tím studeným nářezem, věnci salámu a dobrým vínem, jež tam na něj čeká. Je v tom kus české lidové poesie…“
Hlavní štít Bartoňovy útulny v Pekle u Nového Města nad Metují
(foto K. Vondráček).
Zrekonstruovaný objekt byl a je v turistické sezoně hojně vyhledáván. K jeho významným návštěvníkům patřili před druhou světovou válkou mimo jiné literát Sigismund Bouška, výtvarník a spisovatel Josef Váchal, zakladatel divadla Spejbla a Hurvínka Josef Skupa, herci Eduard Vojan, Václav Vydra, režisér Národního divadla Karel Hugo Hillar. Josef Váchal vytvořil v roce 1930 pro útulnu s hostincem dokonce razítko, jak jinak než s čertem. Po válce restaurace hostila například Jana Masaryka nebo Edvarda Beneše. V devadesátých letech se v ní setkali prezident Václav Havel se svým polským kolegou Aleksandrem Kwaśniewským. Peklo se objevilo ve filmech Smrt talentovaného ševce nebo Musíme si pomáhat.
Původní útulna s restaurací v Pekle je od roku 1958 kulturní památkou. Od padesátých let do roku 1989 byla provozována podnikem Restaurace a jídelny. Byla restituována rodinou Bartoňových a dnes nese název Bartoňova útulna.
Vlastimil Havlík
Foto: archiv autora
