Zajímavou technikou výzdoby bylo vylévání kovem. V muzeích se dochoval velký počet takto zdobených předmětů, což dokazuje oblibu této techniky. Nelze ji ovšem uplatnit na všech předmětech. Dřevo reaguje na okolní prostředí (vlhkost, vysychání), zatímco kov je stálejší. Tento nesoulad způsobuje, že z plochých předmětů kovová výzdoba snadněji vypadává. U výrobků s oblým průřezem je možno vytvářet vzory v prstencích, které kov ve žlábku udrží. Proto se tato technika nejčastěji používala na předmětech s malým kulatým nebo oblým průřezem, jako byly přeslice, roubíky, násady k pastýřským bičům, součástky dud a kolovratů.
Většina výrobků zdobených vyléváním byla zhotovena na soustruhu. Pro výrobu se nejčastěji používalo dřevo ze švestky, méně také z hrušně, ořechu či třešně. Dřevo muselo být dokonale vyschlé, aby se neměnil jeho objem a vylitý ornament se neuvolňoval.
K vylévání se užívalo převážně cínu, jen někdy olova nebo směsi olova a cínu. S cínem pracovali výrobci raději, protože olovo je příliš měkké a při konečném začišťování výzdoby se mohlo oddrobovat a šupinky dřevo špinily. Do zvláště zdobných předmětů se po vylití ještě zasazovaly červené skleněné korálky, které připomínaly granátky.
Vylévání kovem – jak probíhal pracovní postup?
Nejdříve se zhotovil základní tvar výrobku a pak se musely připravit drážky, do nichž se kov zaléval. Pokud se předmět do základního tvaru zhotovoval na soustruhu, připravil si na něm výrobce také prstencovité drážky pro kov. Jejich vzájemnou vzdálenost a šířku volil podle zamýšleného ornamentu. Příčné drážky, které spojovaly prstence do jakéhosi žebříčkovitého vzoru, a případně i další drobné ornamentální prvky se musely vydlabávat ručně – dlátkem, nožem, pilkou. Drážky nemusely být kónické, protože prstence byly samonosné a udržely i propojovací prvky. Musely však mít ostré hrany a po vyřezání se musely dokonale vyčistit, aby zbylé piliny, nerovnosti či jiné nečistoty nezpůsobily kazy při vylévání.
Vylévání ornamentu na přeslici cínem. Pracovník vylévá jen jednoduchý ornament (obtočené místo). Cín má rozpuštěný na železné naběračce.
Když byl ornament připraven, celý předmět se pevně obtočil silným papírem a převázal pevně provázkem. Poslední výrobci z minulého století užívali i jiné vhodnější materiály – slabý prešpán i alobal. Místo provázku užívali na utažení izolační pásku pro elektrikáře, která obal pevně utáhla a vydržela i teplotu vlévaného kovu.
Cín se rozdrobil na malé kousky a rozehřál na kamnech. Podle potřebného množství se tavil na železné lžíci, na železné naběračce nebo v nádobkách. Cín má nízký bod tání, ale zase rychle tuhne. Proto se při práci muselo postupovat rychle a zalévat ornament po částech.
V obalu se nad drážkou musely udělat dva otvory proti sobě, jedním se kov vléval a druhým se vytlačoval vzduch. Velké plochy se vylévaly špatně. Proto se ornament dělil vždy na pásky, které se vylévaly samostatně. (Většinou dvě drážky se spojovacími prvky.) Když se všechen vzduch nevytlačil, zabránil proniknutí kovu a ornament se pokazil. Pokud se ornament špatně vylil, nedal se v minulosti nijak napravit, kov se musel vylámat a drážky znovu zalít. Dnes je možno drobné chyby opravit elektrickou pájkou.
Další fází bylo začišťování. Vylitý ornament i dřevo v okolí musely být v jedné rovině. Nálitky se seškrabovaly nožem, kusem skla, soustruhované předměty se znovu upnuly do soustruhu a začistily opatrně dlátem.
Ornamenty
Ornamentika litého dekoru byla úzce svázána s jeho technologií, proto se charakter vzorů z různých míst podstatně nelišil. Základ vždy tvořil prstenec objímající celý obvod výrobku, spojovací příčky mohly být tvarovány ozdobně. Z prstenců někdy vybíhaly dekorativní výběžky. Zřídka se vyskytovaly jedinečné motivky – stylizovaná písmena, číslice letopočtu apod.
Vzorové linky cínu se někdy zdobily vpichy nebo drážkami zhotovenými dlátkem. Zvýšila se tak dekorativnost výzdoby.
Někdy se také vylité proužky ještě přizdobovaly vsazenými skleněnými korálky. Do kovu se vyvrtal otvor, do něj se vsadil korálek a tupým hrotem nástroje se k němu cín přitlačoval. Vpichy se dělaly pravidelně kolem korálku, takže se vytvořily jakési stylizované ryté kvítky s červeným středem.
Část bohatě zdobené přeslice. Vylité proužky jsou dozdobeny rytím a vsazenými sklíčky. Nahoře jsou nabité zdobné cvočky (nahoře).
Detail roubíku bohatě vylévaného kovem (dole).
Výzdoba byla vždy umístěna tak, aby nepřekážela při používání předmětu. Na roubíkách v horní části, přeslice mohly být vyzdobeny kromě horní části celé, stejně tak nosné součástky kolovratu, píšťaly dud.
Zdobení dřeva vybíjením kovem
Malý okruh předmětů užívaných v minulosti v lidovém venkovském prostředí byl zdoben vybíjením úzkým plíškem kovu, nejčastěji mosazí. Původ této techniky se spojuje s řemeslníky – středověkými puškaři a v pozdější době s výrobci dýmek.
Vybíjení – do připravené rýhy se kladívkem zatlouká pásek kovu.
Dochované památky ukazují, že se tato technika nejčastěji používala na výzdobu roubíků na vázání obilí – dochovaly se hlavně ze středních a jižních Čech. Poměrně velké množství těchto roubíků je přizdobeno datem vzniku. Zatím nejstarším datovaným exemplářem je vybíjený roubík z roku 1786, nejmladší je datován rokem 1897. Vybíjením kovem se zdobily také násady pastýřských bičů, dochovaly se zejména ze střední Moravy. Výzdoba na nich byla často velmi originální.
Materiál
Vybíjené roubíky a násady k bičům se stejně jako výrobky zdobené vyléváním nejčastěji vyráběly ze švestkového dřeva, některé byly zhotoveny z ořechu, hrušky či jasanu.
K vybíjení sloužil mosazný plíšek – proužek široký 2 až 3 mm, oddělený z plechu silného 0,5 až 1 mm, vyplňující body v ornamentu se vytvořily vbitím mosazného drátku.
Výrobní postup
Nejdříve se zhotovil základní tvar. Vybíjené roubíky byly v místě uchopení – v horní části – většinou hranaté. Tvarovaly se pořízem. Menšina byla zhotovena na soustruhu.
Část roubíku zdobeného kombinací vylévání a vybíjení.
Ornament se musel nejdříve vyříznout dlátkem, nožem nebo tvarovanou raznicí. Musel se připravit žlábek, do kterého se plíšek vsazoval a zatloukal kladívkem. Často je zřejmé, že se výzdoba dělala „od ruky“, zvláště na násadách bičů, protože se jedná o volnou nerytmizovanou kresbu motivů. Pozdější výrobci, kteří se výrobě vybíjených předmětů věnovali soustavněji, si pořizovali přípravky, které jim usnadňovaly práci a také zkvalitňovaly vzhled výzdoby. Byla to různě tvarovaná dlátka, bodce, raznice – lístečky, kolečka, obloučky na tvarování vlnovek apod. U vybíjení totiž záleží na tom, jak je ornament vyřezán. Je to vlastně řezaná výzdoba zdůrazněná vbitím plíšku. Zářez nebo vpich vede plíšek, který se jinak do dřeva nedostane.
Detail z přeslice zdobené profilací na soustruhu, výzdoba je doplněna nabitými zdobnými cvočky.
Nastřihnutý plíšek se okrajem zasadil do začátku vyřezaného ornamentu a postupně se kladívkem vbíjel do vyříznutého žlábku úder za úderem. Pokud plíšek procházel ornamentem rovně nebo jen v mírných obloucích, tvaroval se přímo při vtloukání. Složitější tvary a ostřejší zákruty se musely na plíšku předem natvarovat shodně se zářezem. U nepravidelného ornamentu se plíšek tvaroval plochými kleštičkami. Pro tvarování pravidelných ornamentů a často se opakujících prvků si někteří výrobci zhotovovali různé přípravky. Na zpracování vlnovek a klikatek to byla například dvě ozubená kolečka, která do sebe zapadala. Mezi nimi se plíšek protáhl, a tak získal zcela pravidelný klikatý tvar. Vzniklé klikatky musely odpovídat alespoň přibližně klikatkám vyřezaným. Kolečka se dělala tak, že se plíšek namotal na tyčku patřičného průměru a pak se přeřízl po délce tyčky. Odpadla tak kolečka o stejné délce plíšku, tedy stejně veliká. Vzor z jednotlivých bodů vznikl vbíjením malých ústřižků drátku do bodového vpichu ve dřevě.
Ornamentika
Ornament tvořený vybíjením byl rozmanitý. Nejobecnějším základem byly vlnovky s přisazenými lístečky, které připomínaly větévku, klikaté linky a síťky sesazené z těchto klikatek.
Větévky někdy vyrůstaly z jakéhosi květináče a nahoře měly stylizovaný kvítek.
Na roubících bývala výzdoba zhotovena zkombinováním několika technik, zejména se užívala kombinace vylévání a vybíjení kovem. Do polí mezi vybíjenými prstenci se umísťovaly drobnější ornamenty. Často se k vylévané výzdobě přidávaly vybíjené letopočty a písmena – iniciály, které se technicky lépe zhotovovaly vybíjením než vyléváním. Kolem letopočtů se umísťovaly drobné vybíjené zdobné motivky.
Dochované exempláře násad k bičům mají vybíjenou výzdobu velmi bohatou a značně originální. Vedle základních motivů tam výrobce zobrazil postavy lidí i zvířat, samozřejmě značně stylizované. Plochu pokryl bodovými motivy a dalšími tvary.
Některé výrobky byly doplněny menšími ploškami vsazené perleti. Tento způsob je příbuzný výzdobě dýmek, které byly zdobeny podobně.
Doplňkem bylo také zdobení mosaznými cvočky. Měly půlkulatou hlavičku, výrobci jimi přizdobovali obvykle vrchol soustruhovaných obloučků, ale příležitostně se objevovaly i na jiných místech výrobků. Jejich lesk a zlatavá barevnost zvyšovaly dekorativnost.
Helena Šenfeldová
Foto: archiv autorky
