Každý dnes ví, co je to logo, a nenajdete firmu, organizaci nebo sdružení, které by logo neměly. Málokdo ale tuší, co je to korouhev, přitom její význam je podobný.
Korouhev je znamením pospolitosti, sjednocení, seřazení. Korouhve nesly znaky, s nimiž se identifikovaly jednotlivé společenské skupiny. Používala je vojska a církve, v civilním životě řemeslné cechy. Korouhev patřila mezi nejdůležitější cechovní předměty, jako byly pokladny, poháry nebo ferule. Cechy je nechávaly udělat hned po svém ustavení, a jakmile se korouhev opotřebovala, nechávaly vytvořit novou, popřípadě si novou korouhev pořizovaly k obzvláště výjimečným událostem. Používaly je pro svoji prezentaci na veřejnosti. V době, kdy cechy vznikaly a fungovaly, tedy ve středověku a novověku, byly důležitou součástí veřejného života slavnostní průvody. Ty nejvýznamnější organizovala církev a účast cechů v nich byla povinná. Pořádaly se také při korunovacích nebo narození potomků vládnoucích rodů. Hlavním nástrojem, jak se mohly jednotlivé cechy v takovém průvodu od sebe odlišit, byly právě korouhve.
Cechy si na zpracování korouhví dávaly velmi záležet. Podkladová látka musela být co nejkvalitnější a nejpevnější, aby přestála časté používání. Na plochu vyšívali mistři krumpléři symboly cechů a nejlepší malíři je často doplňovali obrazy figur světců, patronů řemesel. Především ve vrcholném novověku mívaly korouhve obrovské rozměry a manipulace s nimi byla často složitá. Na žerdi je v průvodech nosilo až deset mužů a používali k tomu důmyslně sestavená nosítka a podpory. Přesto byly korouhve nebezpečné a v poryvech větru někdy spadly a zranily účastníky průvodů.
Detail korouhve cechu sklenářů, olejomalba na plátně: dva čeští lvi drží zlatý, nahoře českou korunou držený štít se znakem sklenářského cechu: okenní tabulka se středovou červenou kartuší se skupinou sklenářských nástrojů, v rozích monogram L.II, a letopočet 1791.
Muzeum hlavního města Prahy ve stálé expozici Řemesla v pořádku, kterou najdete na zámku ve Ctěnicích, vystavuje skutečného obra mezi korouhvemi a srovnatelný předmět byste těžko hledali v jakýchkoli muzejních sbírkách u nás i ve světě. Jedná se o torzo korouhve cechu řezníků s figurálním portrétem císaře Karla VI. na jedné straně plátna se lvem a datací 1730 na straně druhé. Plátno je vysoké 247 cm a široké 188 cm. Celá korouhev musela mít původně mnohem větší rozměry, alespoň 5 × 3 metry. Byla svěšena z ramene na žerdi tvaru T. Pražští řezníci, nejbohatší a nejvýznamnější cech, jenž v průvodech zaujímal vždy první místo, si obraz objednali až ve Vídni u malíře Johanna Gottfrieda Auerbacha (1697–1753), portrétisty Karla VI. i jeho dcery Marie Terezie. Na korouhev byli velmi hrdí a ani po zákazu používání obřích korouhví ji jako ostatní cechy neprodali, ale uchovali a v roce 1911 předali do sbírek muzea.
Císař Josef II. roku 1781 dvorním dekretem užívání velkých korouhví zakázal a povolil pouze malé, a to unifikovaného rozměru 1 × 1,5 lokte, tedy cca 60 × 90 cm. Všechny cechy nechaly zhotovit korouhve nové nejpozději u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem a většinu z nich zdobila díla pražských malířů. Jejich cech už ale novou korouhev pro sebe vytvořit nestihl, v roce 1783 ho císař Josef II. zrušil. Symboliku používanou malíři můžeme obdivovat alespoň na korouhvích příbuzných řemesel. Takovým příkladem je korouhev pražského cechu sklenářů, jejichž patronem byl stejně jako v případě malířů sv. Lukáš. Podle legendy maloval Pannu Marii s dítětem, a tak je zachycován i na řadě obrazů nebo cechovních předmětů.
Kytice na žerď ke korouhvi cechu sklenářů, měděný plech pozlacený a postříbřený.
S nástupem průmyslové revoluce cechy postupně postrádaly svůj smysl, a dokonce začaly být brány jako hlavní příčina nepružnosti systému. Cechovní výsady byly postupně omezovány, až v roce 1859 byly v rakouské monarchii zrušeny úplně a všeobecnou svobodu podnikání nastolil tzv. zatimní živnostenský zákon. Profesní sdružování ale nezaniklo. Okamžitě vznikaly spolky a společenstva. Spolky si podržely především úlohu etického a morálního arbitra, dohlížely na poměry, řešily některé spory, a především podporovaly rozvoj odborného školství. Stále se scházely a v průvodech korouhve nahradily prapory.
Jedinečnou událostí, která připomněla význam a slávu cechů, se stal slavnostní průvod uspořádaný roku 1879 k oslavě stříbrné svatby císařského páru Františka Josefa a Alžběty. Mezi jeho organizátory nejvíce vynikl Hans Makart (1840–1884), jeden z nejvýznamnějších malířů druhé poloviny 19. století. Navrhl výtvarnou podobu devětadvaceti alegorických vozů a kostýmy pro stovky účastníků průvodu, kteří prezentovali čtyřiačtyřicet oborů lidské činnosti, počínaje řemesly až po textilní průmysl nebo železnici. Malíř Hans Makart jel v čele průvodu.
Grafika. Detail průvodu s korouhvemi z rytiny: Židovský průvod v Praze na oslavu narození arcivévody, rakouského prince Josefa 24. dubna 1741. Kostbar Zierlicher Aufzug.
Muzeum hlavního města Prahy spravuje jednu z nejrozsáhlejších sbírek cechovních památek na světě. Ty nejvýznamnější si můžete prohlédnout v expozici Řemesla v pořádku v zámeckém areálu Ctěnice nedaleko Prahy.
Martina Lehmannová
Foto: Muzeum hlavního města Prahy
