Místnosti sloužící hygienickým potřebám jsou nyní zcela běžnou součástí bytů. Jen stěží si dovedeme představit, že v minulosti tomu bylo jinak, a to nejen snad na venkově, ale i ve městech. Také dobře omyvatelný keramický obklad stěn hygienických zařízení, koupelen a WC i stěn nad kuchyňskou linkou považujeme dnes za naprostou samozřejmost. Nejspíš si ani neuvědomujeme, že taková povrchová úprava stěn interiéru nebyla v minulosti vůbec běžná.
Architektonický návrh vybavení místnosti WC, který je jednou z příloh knihy zmíněné v textu. Je bezpochyby určen pro dům zámožného stavebníka, ne pro běžnou obytnou stavbu.
V 19. století byly pro nově příchozí chudší občany Prahy běžně stavěny pavlačové domy s velmi skromnými byty. Do nevelké kuchyně se vstupovalo přímo z pavlače oddělené od dvora pouze zábradlím. Z pavlače byly přístupné i nevelké záchodové komůrky, společné pro několik bytů na patře. Také litinový prameník s pitnou vodou byl pouze na pavlači, ne v jednotlivých bytech. V poněkud výstavnějších činžovních domech měl již každý byt svůj vlastní splachovací záchod přístupný však často nikoliv z předsíně, ale z podesty domovního schodiště. Ani v těchto domech nebyla tedy ještě návštěva hygienického zařízení zcela soukromou záležitostí.
I když se mnohé domy z poslední čtvrtiny 19. století mohly chlubit honosnou uliční fasádou s bohatou štukovou výzdobou, nebyly ještě v devadesátých letech jejich byty vybaveny koupelnou neboli lázní. Dnes už se nám ani nechce věřit, že i ve městech sloužilo tehdy k mytí pouze plechové umyvadlo. Občasné omytí celého těla umožňovala v bohatších rodinách plechová sedací vana, v těch chudších spíš jenom necky, ve kterých se údajně jednou za týden v jedné ohřáté vodě vykoupala postupně celá rodina. Tato situace leckdy přetrvávala i později; stavební úpravy související se zvyšováním hygienického komfortu jednotlivých bytů se ve starších domech postupně prováděly nejen v první, ale ještě i ve druhé polovině minulého století.
Keramické obkládačky pro úpravu stěn některých místností Císařských lázní postavených v Karlových Varech roku 1894 byly vyrobeny ve městě Mettlach v Sársku. Obklad je završen tmavozelenými tzv. obrubkami.
V J. P. Jöndlově Poučení o stavitelství pozemním z roku 1865 se v kapitole nazvané Ovrhování zdí dočteme o různých druzích omítek, nikoliv však o obkladech. V části věnované záchodům je velká pozornost věnována odpadním troubám, ani zde však není zmíněna úprava povrchu stěn příslušných malých místností. Stavitelské příručky z konce 19. a počátku 20. století se dosti podrobně zabývají nejrůznějšími zednickými i jinými pracemi. Bývá však marné hledat na jejich stránkách popis keramických nebo jiných obkladů v chodbách nebo místnostech sloužících hygienickým potřebám. Je zřejmé, že obkládání stěn v interiéru budov nepatřilo na konci předminulého století mezi běžné stavební práce.
Keramické pásky zdobené ornamenty s rostlinným motivem.
V II. dílu obsáhlé knihy Jiřího Pacolda Konstrukce pozemního stavitelství píše autor o obkládání stěn nad sporáky kachlem. V jedné z kapitol III. dílu je bez bližších podrobností zmíněno, že je vhodné obložit stěny veřejných záchodů kamennými deskami. Mezi mnoha kresbami, kterými je v příloze kniha doplněna, najdeme však dva architektonické návrhy vybavení místnosti se záchodem. Pro náročně řešený obklad stěn keramikou doporučil autor použití obkládaček dvojího formátu, obdélníkových a čtvercových. Jde nepochybně o návrhy určené pro výstavnější budovy, např. vily, nikoliv běžné obytné stavby.
Čtvercové obkládačky s okosenými rohy doplněné malými čtverečky jsou nahoře zvýrazněny úzkými černými a zdobenými širšími pásky. Jde o výrobky továrny v Horní Bříze. Zajímavě řešený obklad je na několika místech poškozen. Je zřejmé, že nebyl považován za hodnotnou součást stavby (snímek ze sbírek Centra stavitelského dědictví NTM Plasy).
Významným dodavatelem stavební keramiky byla už od osmdesátých let 19. století továrna v Rakovníku, pro kterou byl používán název Šamotka. Kromě žáruvzdorných šamotových cihel vypalovala z vhodných místních jílů i kvalitní slinuté dlaždice. K sortimentu patřily také interiérové obkládačky, vyráběné ve čtvercovém, případně osmiúhelníkovém formátu. Byly obvykle jednobarevné, někdy zdobené, ve hmotě okrově zbarvené a na povrchu opatřené glazurou. K doplnění osmiúhelníkových obkládaček sloužily nakoso postavené čtverečky o délce strany 65 mm. Obklad vnitřních stěn býval završen malou zaoblenou římsičkou, vytvořenou tzv. obrubkami – na WC ve výšce cca 90 cm, v koupelnách ve výšce cca 1,20 m, ale leckde i výše. Navíc byl obklad nahoře často zvýrazněn obdélnými pásky vyzdobenými ornamentem.
Zdobené rakovnické glazované obkládačky čtvercového formátu a ozdobné pásky, tl. 1,8 cm.
Vzor keramického obkladu stěn vily Moravia u Rakovníka byl sestaven z obkládaček dochovaných po zboření stavby.
Malé zdobené čtvercové obkládačky o délce strany 65 mm a tl. 1,0–1,6 cm byly používány k doplnění obkládaček osmiúhelníkových.
Tzv. glazované flísny pro interiérový keramický obklad byly podle publikovaných údajů již od roku 1886 vyráběny také v Horní Bříze nedaleko Plzně. Je pravděpodobné, že zejména do okrajových oblastí Čech a Moravy byla dodávána stavební keramika z Německa nebo z Rakouska.
Na detailní fotografii je zobrazen průřez jedné z obrubek, kterými býval keramický obklad nahoře ukončen.
Při úpravách a rekonstrukcích starších budov bývá věnována značná pozornost jejich fasádám, někdy i střešní krytině, oknům a vstupním dveřím. Pokud někde zůstaly v interiéru zachovány původní keramické obklady, je nutné považovat je za cennou součást historické stavby a chránit je před poškozením. Jejich dalším vývojem se budeme zabývat v druhém dílu tohoto seriálu.
Ing. Alfréd Schubert
Foto: archiv autora
