Areál jindřichohradeckého hradu a zámku stojí na místě přemyslovského hradiště, doloženého již od 10. století. Stavba středověkého hradu, nazývaného v nejstarší historické zprávě z roku 1220 Novum castrum (Nový hrad), je spjata se jménem Jindřicha Vítkovce, zakladatele samostatné vítkovské linie pánů z Hradce, kteří užívali erbu se zlatou růží v modrém poli. Příslušníci rodu patřili po staletí mezi nejvýznamnější šlechtu českých zemí a jejich hlavní sídlo patřilo vždy mezi nejvýstavnější hrady v Čechách.
Salon.
Během 16. století byl pak hrad přestavěn do podoby obrovského renesančního zámku, především podle plánů slavného architekta Baltazara Maggiho. Na III. nádvoří bylo postaveno Adamovo stavení, protější Španělské křídlo a obě budovy propojily velké arkády. Za nimi, jako koruna tehdejší stavební aktivity, vznikl v malé zahradě hudební pavilon Rondel.
Roku 1604 vymřel rod Hradeckých po meči a díky sňatku s Lucií Otýlií z Hradce se novým hradeckým pánem stal hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, proslulý zejména jako královský místodržící svržený roku 1618 při tzv. druhé pražské defenestraci z okna Pražského hradu. Slavatové vládli jindřichohradeckému panství jen po čtyři generace, poté v rodině znovu zbyly jen ženy a slavatovský majetek se v roce 1693 rozdělil na pět dílů. Jindřichův Hradec se po sňatku Marie Josefy Slavatové s hrabětem Heřmanem Jakubem Černínem z Chudenic stal rezidencí bohatého černínského rodu. Za Černínů proběhly poslední větší stavební úpravy zámku, když byla v letech 1709–1735 barokně přestavěna hradní kaple podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky. Černínové rovněž investovali do přestavby divadelního sálu ve Španělském křídle.
Pracovna hraběnky Terezie Černínové.
Naneštěstí v roce 1773 postihl zámek i město rozsáhlý požár, který zničil podstatnou část renesančních interiérů i s uměleckými sbírkami. Provizorně zastřešený a svými pány opuštěný zámek dál chátral. Byl využíván jako hospodářské středisko panství, z velkých arkád byly zřízeny stáje, Rondel sloužil jako dřevník nebo sklad zvěřiny. Teprve vláda Karla Evžena Černína a jeho zájem o českou historii přinesly před polovinou 19. století nový zájem o záchranu zámku, který skutečně povstal z ruin. Počátkem 20. století realizoval částečné opravy a úpravy vídeňský architekt Humbert Walcher z Moltheinu, ale dalším opravám zabránil nedostatek financí. Černínům patřil zámek až do roku 1945, kdy byl na základě dekretu prezidenta Beneše konfiskován. Špatný stav komplexu se nadále zhoršoval, některé budovy hrozily zřícením. V roce 1976 byla zahájena generální rekonstrukce, která s přestávkami trvala téměř dvacet let. Nákladem 120 milionů korun byl zámecký komplex zachráněn a roku 1993 opět zpřístupněn veřejnosti. V současnosti nabízí pět prohlídkových okruhů.
Vzhledem k rozsáhlé devastaci zámku požárem v roce 1773 se v Jindřichově Hradci nedochovaly podlahy starší než z 19. století. Z historických zpráv víme, že některé renesanční interiéry měly podlahy štukové s malbou napodobující nejspíše mramor. Z účtů za práci italských štukatérů vyplývá, že nejdříve byl štuk hlazen tzv. korenty, aby poté získal potřebnou poslední finální vrstvu potíráním houbou namočenou ve vinném octu. Následně byl na podlahu namalován dekor.
Čerpáno z publikace Josefa Nováka, Zámek Jindřichohradecký, Jindřichův Hradec 1900.
Pro nejvýstavnější síň zámku, tzv. zlatý sál ve druhém patře Adamova stavení, byla naplánována podlaha z cihel, která měla být překryta mramorovými čtyřhrannými dlaždicemi v bílé a červené barvě kamene, přivezenými v počtu 1000 kusů z Řezna v roce 1587. Sál nakonec získal jinou podlahu a dlaždice našly svoje uplatnění v zahradním pavilonu, tzv. Rondelu. Zde sice přežily požár, ale nikoli již následné opravné práce. Část z nich byla druhotně využita na jiném černínském zámku v Krásném Dvoře, kde posloužily jako dlažba Panova Templu postaveného na konci 18. století v zámeckém parku. Při obnově zámku bylo zvoleno často nejlevnější řešení. Velké sály byly provizorně vydlážděny šestibokými půdovkami, v interiérech pokojů převládly běžné prkenné podlahy, z dnešního pohledu krásné především pro již nezvyklou šíři smrkových prken. Zajímavější podlahy vznikly teprve při úpravě společenských sálů prvního patra Adamova stavení v roce 1859, kdy byly položeny kazetové podlahy v salonu, jídelně a v tzv. věžním pokoji. Zajímavým prvkem byla oprava kaple Panny Marie provedená replikou pozdně gotické dlažby s hradeckým erbem, vytvořené na základě nalezených historických fragmentů během oprav zámku na počátku 20. století.
Interiér Rondelu.
Bohužel ani poválečné osudy zámku opravovaného v duchu komunistické památkové péče nepřinesly zásadní zlepšení. V nově opravovaných prostorech převládly zcela běžné parkety. Původní půdovky zajímavého tvaru byly na mnoha místech vytrhány, ztraceny a nahrazeny běžnou keramickou dlažbou. V současné době se správa zámku snaží o rehabilitaci všech zbývajících historických podlah, které nedílně patří k mimořádné působivosti jednoho z našich nejrozsáhlejších zámeckých areálů.
Kaple Panny Marie.
Jan Mikeš, kastelán
Foto: SZ Jindřichův Hradec, NPÚ; Aleš Motejl
www.zamek-jindrichuvhradec.cz
