Strojní parketárna v Nebřezinách u Plas byla v provozu v letech 1834 až 1878. Jednalo se o první strojní parketárnu v Rakouském císařství (1804–1867), později v Rakousko-uherské monarchii (1867–1918). V roce 1862 zde pracovalo 50 dělníků s roční produkcí 229 600 kusů parket. (Zdroj: Čechy, země i národ, Obraz statisticky-historický, František Ladislav Rieger, leden 1863).
Výstavba panského domu
Roku 1721 požádal vrchnost o propůjčení pozemku na stavbu domu významný stavitel nejen plaského kláštera Matyáš Ondřej Kondel. Cisterciácká klášterní vrchnost jeho žádosti vyhověla a nechala postavit v letech 1721 až 1723 patrový panský dům, který jemu a dalším případným třem generacím společně s několika poli propůjčila. Jeho neprokázaným autorem je podle signatury Jan Blažej Santini-Aichel. Po smrti posledního Kondelova potomka zůstal dům ve vlastnictví plaské cisterciácké klášterní vrchnosti až do jejího zrušení roku 1785.
V letech 1788 až 1813 byl majitelem penzionovaný poslední plaský opat Celestin Werner, po kterém dům zdědila jeho neteř Terezie Gütterischová s manželem Josefem. Ti ho v roce 1822 prodali plaské nadlesní Josefě Svobodové.
Vznik parketárny
Roku 1834 dům koupili pražští měšťané Anton Theodor Schimann a Martin Karl Brabetz. Ti objekt a přilehlé budovy přestavěli a zařídili truhlářské a parketářské dílny. Mezi strojním vybavením byl od roku 1835 parní stroj k pohonu dvojité pily na řezání prken, dýh a dalších řezacích pil. Získali c. k. privilegium provozovat zemskou továrnu na výrobu parket. Zpočátku ale kvalita s ohledem na nevysušené dřevo nebyla příliš dobrá. V témže roce 1835 obdrželi zlatou medaili od Ferdinanda Dobrotivého. O tři roky později byla firma přejmenována na A. Th. Schimann & Com. Brabetz svůj podíl prodal Schimannovi. Roku 1840 továrna vyhořela.
Zámek Slatiňany, severní chodba.
Parketárna v letech 1840 až 1878
Po požáru ji znovu vystavěl Leonhard Spieler s manželkou Friederikou. Nově vybudované zámečnictví, strojovna a kotelna jsou spojeny s parketářskou dílnou, halou o ploše zhruba 540 m² a výšce necelých 5 metrů. Uprostřed byl 23 metrů vysoký komín. Stropy jsou rákosové. Halu podpírá 16 dubových sloupů, je zde 16 polokruhových oken a dvoje dveře. Dílna je vytápěna vháněným ohřátým vzduchem z kotle. Navazuje na ni také místnost na vaření lepidla. Jsou zde dva měděné kotle a lepidlo se připravuje nad párou. Vedle druhé strany dílny je nádvoří o ploše skoro 970 m². Za ním je kůlna se zásobami dřeva o ploše 630 m². Na kratší straně nádvoří stojí dvě sušárny se dvěma zhruba 16metrovými komíny; mají klenuté stropy a střechy s taškami. Vejde se do nich až 980 kusů prken. V objektu je také nová zastřešená pila, kde se mohly řezat dva kmeny současně. Po kolejích jezdí dva katry. Ve sklepním prostoru je hnací stroj a sklad pilin, které se povozem odváží přímo ze sklepa.
Od roku 1852 je pro parketárnu užíván název L. Spieler & Sohn (L. Spieler a syn) a má hlavní sídlo v Praze v Kolowratské ulici 853-1. Po skonu L. Spielera v roce 1858 je používán název L. Spieler’s Sohn (L. Spielerův syn) a od roku 1867 je užíván název L. Spieler’s Sohn & Comp.
Nebřeziny, etiketa Spieler na rubu parkety.
Produkce a zařízení parketárny
V letech 1845 a 1846 provoz zaměstnává až 70 lidí. Pila ročně zpracuje 1200 špalků na 16 až 18 tisíc prken. Vyrábí zde až 55 tisíc parket různého provedení a vzorů. Denně se v továrně vyrobí až 200 kusů křížových parket. Kříže mají drážku a výplně pero. Mezi další sortiment patří mozaikové parkety. Velká část produkce se vyváží do zahraničí. Většinově je k výrobě používán dub.
V dílenské hale najdeme parní stroj o síle 20 koňských sil, pět okružních pil, dvě pily na prkna, jednu pilu na dýhu a více strojů na výrobu pero-drážky, hoblíky, stroj na výrobu lišt.
Na Všeobecné rakouské obchodní výstavě ve Vídni získali roku 1845 bronzovou medaili za hospodářský přínos a roku 1850 na Průmyslové výstavě v Lipsku čestné uznání.
Zánik parketárny
Zánik parketárny způsobila zejména hospodářská krize po krachu na vídeňské burze v roce 1873 a předluženost firmy. Firma výrazně zredukovala počet zaměstnanců a produkci. Prodej dvou pozemků, který měl řešit dluhy vůči záložně a sestrám, bohužel situaci nevyřešil. V únoru 1878 byla nemovitost prodána majiteli selského statku Antonínu Kožíškovi, který zde žil s manželkou ještě počátkem 20. století. Kožíšek s provozem parketárny nepočítal a ani později již nebyl obnoven.
Panský dům dnes
Z původního komplexu budov se zachoval jen dvoupatrový, částečně podsklepený panský dům. Pozemek, kde dříve stály objekty parketářské dílny, pily a další provozy, je od domu vlastnicky oddělen a nově zastavěn. Dům s obdélníkovým půdorysem je postaven z kamenného a smíšeného zdiva a má sedlovou střechu pokrytou bobrovkami. Trámová konstrukce střechy je kombinovaná z původních vazných trámů a nových dřevěných prvků. Podlahy byly v obytných pokojích z mozaikových parket. Objekt prošel výraznou přestavbou ve 30. a 40. letech 19. století, okna byla vyměněna v roce 2006 a po roce 2015 proběhla další přestavba za přispění Ministerstva kultury v rámci Havarijního programu. Podrobnější popis stavby najdete na adrese: https://pamatkovykatalog.cz/pansky-dum-15053860. Panský dům byl bohužel dost poničen četnými novodobými zásahy. Dnes je užíván k rodinnému bydlení.
Názvy používané v literatuře: Klášterní rezidence, Kondelův dům nebo místní název „Parketárna“ – Nebřeziny čp. 1.
Michaela Reichlová
www.parquet-renspol.cz
