Parketář Michal Žíla je z Nové Dědiny u Otrokovic, kterou najdete ve Zlínském kraji. Vystudoval IT a elektrotechniku, krátce se věnoval programování a správě sítí, ale dlouho mu to nevydrželo. Ač ho okolí přesvědčovalo, ať se drží počítačové problematiky, sedavá práce ho nebavila a nenaplňovala. Když se naskytla příležitost, přeběhl k řemeslu a nikdy nezalitoval.
Michal Žíla působí převážně na Moravě, ale za zakázkou nemá problém dojet i dál. S výsledky jeho práce se můžete setkat nejen u nás, ale i v Rakousku, Německu či Francii. Parketařině se věnuje již 17 let.
Kdy jste v sobě objevil lásku ke dřevu a proč jste se rozhodl pro podlahy a nejste třeba truhlář?
Byla to dlouhá cesta. Dřevo a les mi nikdy nebyly cizí, zato řemeslná práce pro mě byla velká neznámá. Rád bych řekl, že jsem od prvních okamžiků oplýval umem mistrů a talentem pro manuální práci, ale to bych lhal. Když si vzpomenu na své začátky, kdy jsem měl prsty neustále zalepené, jak jsem se pořád klepal kladivem při pokládce parket, museli byste se pousmát.
Ale jak se říká: „Když je vůle, najde se i cesta.“ A já jsem člověk docela umíněný, co si usmyslím, za tím jdu. Motivace byla velká a s přibývající praxí a vzděláváním těch chyb začalo být méně a dnes můžu říct, že se za svou práci nemusím stydět.
Zamyšlím-li se nad tím, proč mě dnes baví dřevo a parkety, je odpověď jednoduchá. Dřevěné parkety mají bez problému životnost víc než 100 let, takže nejsou konzumním prvkem, který si koupíme a hned vyhodíme. Poctivá podlaha s námi žije po generace, a tak je to přeci i se stromy a se dřevem. Stromy nevyrostou za týden, jsou s námi desítky až stovky roků a musíme k nim mít úctu. Není snad lepší pocty, než když s námi budou v jiné formě po další desítky až stovky let. Ve srovnání s tím není život v IT nic jiného než surový konzum, kdy vám produkt neslouží déle než pár let. Je to naprostý opak, a to mě denně přesvědčuje, že to, co dělám, má smysl. Až jednou mé děti vyrostou a vezmou své ratolesti na prohlídku třeba zámku, ve kterém jsem podlahy pokládal, budu hrdý na to, že mohou říct: „Tohle vytvořil dědeček pro všechny, nejen aby zachoval krásy naší historie, ale aby ctil řemeslo, které předává radost po generace.“
Kde jste se práci se dřevem učil a co všechno musí podle vás parketář umět?
Základy a prvotní zkušenosti jsem získal pod vedením bývalého kolegy, který mě do většiny tajů tohoto řemesla zasvětil, a samozřejmě spoustu zkušeností jsem získal praxí. Největším bojem bylo najít jistotu ve své schopnosti v okamžiku, kdy jsem se osamostatnil. Protože člověk má tendence se podceňovat, a i když umí a zná mnoho, stále mu přijde, že by mohl vědět a dělat ještě víc. Jenže když jsem se nad tím zamyslel, bylo mi jasné, že tento pocit budu mít do konce života, i kdybych měl být parketářský velmistr. Když jsem s pokorou přijal novou výzvu, přišla i sebejistota. Zkoušku sebedůvěry jsem završil působením v Německu, kde jsem musel řešit záležitosti ohledně práce a podnikání v německém jazyce a uvědomil si, že už mám řemeslo vryté pod kůží…
Těžko však říci, která kombinace vlastností a schopností je pro parketáře základem, natožpak pro řemeslníka na volné noze. Pravdou je, že pokud práci dělám rád a dobře, mám potenciál být úspěšným řemeslníkem. Život mě naučil, že samotná znalost oboru je však jen střípkem komplexních znalostí potřebných pro prosperující podnikání. Proto neustále studuji, sleduji i jiné obory, snažím se rozvíjet a zlepšovat. Kromě technických znalostí bych zmínil, že se snažím vzdělávat v oblasti marketingu, copywritingu, sociálních sítí, fotografování, komunikace a každá nová znalost či dovednost mi otevírá nové obzory a nutí mě trávit více času učením. A tento balíček je podle mě základem k úspěchu.
Jaký byl vývoj od pokládky dřevěných podlahovin k tomu, že jste začal vyrábět repliky jejich historických typů a své originální vzory?
Je to jen o tom, že jsem se učil. Ve volném čase jsem zkoušel skládat různé vzory z parket, vyrábět bordury, medailony a čtverce. Často jsem s sebou nosil skicák a zkoušel vymýšlet vzory, inspirován historickými katalogy nebo zahraniční tvorbou. Poté mě začaly napadat vlastní návrhy podlah. A samozřejmě vše nezůstalo jen na papíře, dělal jsem si pro sebe i vzorky. Vše jsem si fotil (teda spíše se to učil) a prezentoval. To ještě nebyly sociální sítě jako Facebook a Instagram ani fotomobily, vše bylo mnohem složitější. Dělal jsem to, co mě baví, a ani jsem popravdě příliš nečekal, že po tom bude poptávka. Chtěl jsem se prostě jen posouvat dál. Měl jsem to štěstí, že se můj návrh zalíbil zákazníkovi, který chtěl v devíti bytech parkety, každé v jiném vzoru s bordurami, a víceméně mi dal volnou ruku a prostor vyhrát si s netradičními a originálními vzory, a tím vlastně vše začalo. Ani jsem se nenadál a kreslil jsem vizualizaci vlastních zámeckých kazet se vzorky 2 x 2 metry na soukromý zámek v Alpách.
Co vás při vytváření vlastních vzorů inspiruje? Čím oslovují zákazníka?
Od zákazníků nejčastěji slýchám: „Máme rádi dřevo a chtěli bychom něco jiného.“ Často ani nemají žádnou představu, viděli moji práci a vše nechávají na mně. Pak je to dlouhá cesta poznávání a zkoumání, zdali chce zadavatel podlahu jednoduchou, lehce zdobenou nebo honosnou z více dřevin, moderní nebo retro a kolik plánuje investovat.
Dnes začínám u jednoduché vizualizace nebo výběru dle fotek, občas se i stane, že se plány investora nesetkají s pochopením památkářů a vše se musí upravovat.
Rozhodně se snažím v návrzích zohlednit mnoho různých aspektů a samozřejmě kromě potřeb a představ zákazníka zohledňuji i velikost místnosti, výšku stropu, množství světla, ale i účel samotné místnosti.
Pracujete sám, nebo je to týmová práce?
Pracujeme v malém rodinném týmu, ve výrobě a s agendou mi pomáhá partnerka.
Jakou mají podle vás dřevěné podlahoviny perspektivu?
Perspektiva skutečně krásných až uměleckořemeslných kousků dřevěných podlah zůstane často i nadále ukryta ve snech jejich tvůrců, tedy klasických parketářů. Pravdou je, že již nějakou řádku let „soupeří“ s masivem prefabrikáty. Tento boj nevnímám. Sféra dřevěných podlah je stále na vrcholu. Jen mě trochu mrzí, že trendy jsou v dnešní době lehce uniformní. Myšlení, představivost a fantazie jsou potlačovány s tím, že spousta realizací dává přednost produktům, které jsou již na trhu, a spousta projektů proto vypadá podobně. Hůře dnes pohledáte designéra nebo projektanta s odvahou, který by zvolil cestu trnitou a odhodlal se vyrazit vstříc individualismu. Přesto je jich stále dost. A ačkoliv jsme neustále krmeni frází, jak jsme všichni jedineční a originální, tak konzum diktuje opak. Pohlazením po duši je, když přijde zákazník a přeje si něco jiného, něco výjimečného, něco, co v obchodě prostě nekoupí.
Ovšem není se příliš čemu divit, skutečně šikovných řemeslníků ubývá a je třeba si vážit každého, kdo je dost zručný na to, aby zanechal otisk svých schopností a dovedností ať už v podlaze nebo jiném produktu. Za mě je totiž velký rozdíl být montážník podlahy vyrobené ve fabrice nebo vytvořit jedinečný kousek z desky, i když oboje je pořád dřevo. Přesto boj prefabrikát vs. dřevo neřeším a neodsuzuji ty, kteří si jej zvolí, místo na trhu je pro všechny, a kdo chce, ten si cestu (a třeba i mě) najde.
Jaký je váš cíl, co byste si chtěl někdy splnit?
Když jsem byl mladší, míval jsem velké parketářské cíle a sny, jak budu realizovat podlahy ve významných objektech a tvořit velké projekty. To se mi splnilo, ale přesto mě dnes naplňuje práce i na opačném konci spektra zakázek. Při práci v malých „bezvýznamných“ obydlích, ve kterých panuje klid a pohoda. Žádný spěch, termíny a neosobní přístup. Jsem nadšen, když mohu mladým lidem opravit staré parkety, které pokládal jejich dědeček, mohu vytvořit originální kousek dřevěné podlahy, jež bude navždy zdobit soukromý interiér, i když bude široké veřejnosti odepřen.
Máte čas i na odpočinek? Nějakého koníčka? Nebo je jím práce…
Přestože jsem poměrně workoholik a v práci trávím hodně času, najdu si i prostor na spoustu jiných aktivit. V posledních dvou letech mi sice dost volného času ukrojila kompletní rekonstrukce našeho stoletého domu, ale vždy si najdu pár dní i na své fotografické projekty. Focení je mým druhým velkým koníčkem. Na tom posledním jsem měl tu čest mít k dispozici půjčená historická letadla Spitfire a Boeing. U těchto překrásných strojů jsem produkoval historické příběhy o československých pilotech RAF.
Jen zastavit se a odpočívat moc neumím, stále se něco učím, tvořím nebo buduji. Slíbil jsem ženě, že na tom musím ještě zapracovat.
Máte nějaké krédo, motto, kterým se při práci řídíte?
Pracuji se dřevem se vší úctou a respektem, protože dřevo si to zaslouží. A navíc je starší než já 🙂
Děkuji za rozhovor. Jana Komárková
Foto: archiv Michala Žíly
