„Tomáši, vyvětrej si v pokoji, máš tam děsnej puch!“ křičí přes celý dům Božena, velmi činorodá matka v mimopracovní době a státní úřednice v době pracovní. Synáček Tomášek, její děťátko a dříve drobeček, který se dnes musí sehnout ve dveřích, pokud jimi vůbec někdy projde, mlčí. Neslyší. Sluchátka na uších, pohled do monitoru. Ještě pár hodin ho nebude zajímat ani jídlo, natož nějaký puch.
Je to pochopitelný a prokázaný známý jev, že v pokojích mladých samců živočichů Homo sapiens bývá hustý a pro jiné osoby nedýchatelný vzduch. Ovšem Tomášova matka nevědomky narazila na problém, kdy původ onoho zápachu nebyl nijak spojen s jejím synem, ale překvapivě s podlahou.
„Máš všechno sbalený, máš mobil, nabíječku, peníze, ty druhé boty…?“ – „Na co?“ přerušil ji Tom, který kupodivu neměl pecky v uších. Výkladu o tom, že na týdenním soustředění může dojít k provlhnutí obuvi a nízké tenisky nejsou ideální zimní obuví, čtenáře ušetříme. Nelze však ušetřit ani čtenáře, ani matku zjištění, že pokoj zapáchal i po opakovaném větrání, deratizačních a dezinfekčních činnostech, které maminky v nepřítomnosti ratolestí v jejich pokojících někdy páchají.
Výskyt nepříznivých zápachů v podlahách je naštěstí pro člověka vzácný případ. Schválně zdůrazňujeme pro člověka, protože jsou myslím situace, kdy musíme být rádi, že pes je vlastně němá tvář.
My jsme psí, a dost možná ještě dokonalejší nos nahradili laboratorními metodami. Proto dokážeme identifikovat, měřit a vyhodnocovat miliony sloučenin v těch nejmenších koncentracích. Stanovili jsme (tedy byli to úředníci za pomoci vědců) kritéria koncentrací, které se mohou z toho či onoho materiálu uvolňovat. A jsou to množství opravdu maličká. Váš nos vám s jejich odhalením nepomůže a kdoví, jestli by vůbec něco v tak malém množství cítil váš pes.
Tedy máme systém, který nepustí do prodeje páchnoucí nebo škodlivé výrobky ani podlahoviny nebo nábytek. Máme přesné metody měření. Máme předpisy a kritické normativní hodnoty. Vše se kontroluje, měří. Tak jak je možné, že podlaha v Tomášově pokoji páchne?
Klíčem k vysvětlení je její složení. U vinylové podlahoviny nalezneme v jejích útrobách velké množství nejrůznějších chemikálií. U těch, které se ještě vyrábějí u nás (v ČR nebo Evropě), je poměrně velká jistota, že jejich složení včetně škodlivin bude tak nějak odpovídat tomu, co specializované evropské laboratorní čenichací ústavy hledají. Jenže co ty, které k nám připlouvají ze země draka či odjinud z Asie? Víme, co máme hledat?
Při vyšetřování podobného případu jsme zjistili, že žádná ze známých škodlivin a páchnoucích látek v předloženém vzorku nebyla. Laboratorně se poté doložilo dalších osm set sloučenin. V podlaze, která neměla proč páchnout, bylo něco, co páchlo. Zbývalo by už jen nechat prověřit dalších několik tisíc možností…
Výhodou je, že podlaha, která páchne sama o sobě, začne zpravidla zapáchat již před prodejem, k zákazníkovi se (většinou) nedostane a problém vzniklý je problémem obchodním. Jenže co s podlahami, které začnou zapáchat až po čase? Nebo jen v jednom jediném pokoji, přitom celý byt a celé domy mají totožné skladby vrstev podlahy? A co když začne páchnout jen kousek podlahy? Ano, i takové případy se stávají, jsou to jedny z nejtěžších hlavolamů, a ne vždy se je podaří uspokojivě vysvětlit. Někdy podezření padne na podkladní vrstvy, někdy na reakci chemikálií obsažených v lepidle či ve stěrce, ale radost z poznání příčin je vzácným jevem. Na druhou stranu, nejsou to jevy běžné, spíše naopak. Ovšem stávají se i v naší malebné zemi.
Tomáš položil své promočené bílé adidasky na podlahu pod radiátorem a díval se, jak na parketách vzniká kolem nich loužička. Byl úplně „vyšťavený“, stejně jako jeho mobil s ohryzaným jablkem. Jenže mobil se po napíchnutí na nabíječku může hned zase pustit do hledání signálu wifi, Tomáš ne. Se svým spolunocležníkem Adamem sdílí (kupodivu tentokrát napřímo, bez snapu) své dojmy: „prej příroda, nedotčená, radost z pohybu, vůně dřeva! H… K…, jsem se měl na to v…..!“ Písmenka vypípaná tečkami nehledejte, prostě by se dalo říct, že Tomášova radost z pobytu v odlehlé bývalé zotavovně ROH v lokalitě bez 4G a se špatnou wifi je velice, velice malá, až záporná. My mu s tím nepomůžeme, ale můžeme mu pomoci s tou vůní dřeva, která mu byla slíbena, ale dodána nebyla.
Reklamy na dřevěné podlahy jsou plné obrázků lesa, přírody do domácnosti, vůně dřeva. Jenže, upřímně, přírodu s komáry, klíšťaty, housenkami a bahnem na botách v obýváku vlastně nikdo nechce. Natož lesního tesaříka nebo choroše (dřevokaznou houbu). V drogeriích se nejvíc prodává vůně mořského příboje, růží, orientu, lotosu, levandule. Z vůní dřeva absolutně vede dřevo santalové, jiné druhy jsou drogistickými přípravky opomíjeny. (Ovšem například WC kuličky se s vůní borovice či eukalyptu vyrábějí. Pokud si ale přečtete jejich bezpečnostní list, dozvíte se: „Zamezte úniku do kanalizace, povrchových a podzemních vod.“ Tak nevím.)
Rozdíl mezi zápachem a vůní je jen v našem vnímání stejně jako mezi hlukem a zvukem. Třeba kostelní zvon v neděli v poledne zvoní, ale v noci dělá kravál. Stejně tak nejrůznější sloučeniny. Někde voní, jinde páchnou. Uzené maso, tuzemák, fernet a termodřevo obsahují některé totožné sloučeniny. A o termodřevu nemohu říct, že voní, a to ani se sklenkou fernetu v ruce. Aby nás naši blízcí i vzdálenější úředníci mohli lépe chránit nejen před jedy, ale i látkami, které používáme – a požíváme – po tisíciletí, stanovili seznamy látek, které jsou buď nebezpečné, nebo potenciálně nebezpečné. Nepouštějte prosím úředníky z takových institucí a laboratoří do lesa. Vůně borovic obsahuje nadlimitní koncentrace terpenu, čerstvě pokácený buk formaldehyd. Otrava těmito plyny nebyla v lese nikdy zaznamenána, ale opatrnosti nezbývá!
„Zuzanko, dýchej zhluboka, ať se ti roztáhne hrudní košíček,“ tuto radu Zdeňka Svěráka z filmu Na samotě u lesa bychom měli ve světle mříží tabulek považovat minimálně za bludnou. Vždyť přece v tom lese je tolik sloučenin ze seznamu škodlivin! U každé sloučeniny, která se nachází ve dřevě, jeho vůni nebo třeba i v potravinách, nápojích, můžete se stejným autorem zvolat: „Víte, koho máte před sebou? Sprostého vraha!“ – „No dovolte!“ – „Přinejmenším sprostého podezřelého…“
Ovšem na vše máme dvojí metr, taková bylinná, čistě přírodní ústní voda může obsahovat fenoly, terpeny, acetáty a kdovíco ještě.
Ale ještě jsme neodpověděli na to, proč nevoní dřevěné parkety. Není to olejem nebo lakem, kterým jsme je opatřili. Není to ani podvodem dodavatele nebo neschopností podlaháře. Je to tím, že vůně je aroma. Toto slovo k nám přišlo z pozdně latinského arōmata „koření“, ze starořeckého árōma „koření, kořenná nebo vonný pach“. Je to vlastně těkavý, nestálý, prchavý plyn nebo aerosol. Proto se ze dřeva uvolňuje nejprve rychle, ve velkém množství (proto ta intenzivní vůně při opracování čerstvého dřeva) a později jeho množství slábne.
Přesto se ale uchovává po staletí a po obroušení i velmi starých kusů dřeva můžeme opět cítit známou a oblíbenou vůni, různou podle dřeviny. Takže až budete brousit parkety, užijte si to včetně vůní. Ale velký pozor: prach ze dřeva (zejména některých exotů a našeho buku) je podle učených úředníků potenciálně nebezpečný a měli byste se ho velice bát. Třeba jako formaldehydu uvolňujícího se z fenolformaldehydu.
Formaldehyd je jeden z uhlovodíků, který by mohl vyprávět o tom, jak nevděk světem vládne. Ano, je jedovatý, je těkavý. Lidé ho vyrábějí, ale vyrábí ho i příroda, rozkladem metanu, rozkladem listí… Sluneční záření jej rychle změní na neškodný oxid uhličitý, v půdě si na něm pochutnají mikroorganismy. Kdysi „jeho bratr“ fenol zachránil miliony lidí, protože jeden lékař (nějaký Joseph Lister – znáte Listerin?) chodíval na pivo s kamarádem od železnic. Ten mu popsal, jak ošetřují pražce proti houbám pomocí jakési kyseliny (byla to kyselina karbolová = fenol). Lékař pomyslel na miliony lidí umírajících na infekce po zdařilých operacích a vyvinul díky ní metody dezinfekce. Jiný koumák (ovšem také klikař, protože to, co dělal, mělo skončit děsivým výbuchem), pan Baekeland, smíchal po svém fenol s formaldehydem. Jeho bakelitem začala doba plastová, doba vodovzdorných překližek, nábytku z dřevotřísek a milionů dalších epochálních objevů. Jenže formaldehyd je aromatický a prchá, těká… Napřed opravdu nábytek páchnul, až oči štípaly, a v továrnách to bylo za trest. Ale pak jsme ho dali do tabulek a jeho přípustné koncentrace snižujeme a snižujeme. Dnes je zakázáno i takové množství uvolněného formaldehydu, které jsme před pár desítkami let neuměli ani detekovat. A proto se formaldehyd z přírody a s ním celá parta aromatických látek, klidně i původem z lesa, dostala na blacklist. Zakazujeme i látky, které nám voní, v koncentracích, o nichž nelze říci, že škodí. Pro jistotu?
A chudák formaldehyd, tolik toho pro nás udělal, a my dnes po něm jdeme nelítostně a krutě. Ovšem jen v podlahovinách a nábytku. To, že je v cigaretách, výfukových plynech spalovacích motorů nebo se nám sám tvoří v ovzduší, to nevadí. Tam zase raději bojujeme proti zcela neškodnému oxidu uhličitému, protože na ten máme obchodovatelné emisní povolenky. Mokré a kdysi bílé adidasky dělají loužičku v předsíni na dlažbě. Tomáš hltá druhý talíř máminy svíčkové a sleduje přitom video na mobilu. S plnou pusou vydává souhlasné a nesouhlasné zvuky na otázky, které mu ustaraná matička klade. Až na konci dílu seriálu a s plným břichem začne používat i slova.
„Ne, bylo to naprosto děsivý, kde jsme běhali. Všude bahno, pokácený, pořezaný stromy a větve, koleje vod traktorů a úplně všude takovej divnej smrad!“
„To byla vůně lesa, Tomášku…“
Ing. Marek Polášek, Ph.D.
9 doteků otazníků (+10 % zdarma)
Dřevo a podlahy z devíti úhlů pohledu (a jednoho navíc)
Seriál o vlastnostech dřeva a jejich využití v podlahářství
Otazník je symbolem klikaté cesty za pochopením, na jehož konci je tečka – řešení je vlastně vždy jednoduché, tady je konec problému. Tečka. Jenže pokud na konci otazníku ještě tečka chybí, je to místo začátku nového otazníku. Bohužel mnozí lidé v takové chvíli znejistí a začnou po sobě navzájem házet zavináče, číslice, vykřičníky a paragrafy. Místo, aby společně hledali konec toho správného otazníku. Proto se jako kouzelnou hůlkou pokusme zahnutým koncem otazníku dotknout tajemných míst pod našimi chodidly (pokud tedy stojíme na dřevěné podlaze naboso, jinak jsou ta místa až pod podrážkou).
TÉMATA DÍLŮ
- VŮNĚ DŘEVA. PROČ PARKETY NEVONÍ LESEM, PROČ NĚKTERÉ VINYLY PÁCHNOU A PROČ NEPOUŠTĚT ÚŘEDNÍKY DO LESA.
- Tvrdý oříšek. Proč traktor důlek do parkety neudělá a tchyně ano, pes v zatáčce ve smyku; proč musel Faust do pekla stropem, když je přeci peklo dole.
- Spolubydlící. Brouk, který miluje parkety víc než my řízek; houba, kterou do košíku nedáte a penicilin bez předpisu.
- Pracant bez důchodového pojištění. Proč dřevo pracuje silou posunovací lokomotivy, i když jsou všichni ostatní na dovolené; jak souvisí roztržené trenýrky a roztržená podlaha; jak je možné, že dřevo pije jako duha, ale vždycky s mírou.
- Dutohlavec. Proč nepřilepená místa podlahy najdeme poklepem a proč je přestat hledat, proč helvétská víra už není to, co bývala, a proč svazek na věčné časy nevydrží někdy ani pár měsíců.
- Fraktura se zárukou. Kurz chůze po mokrém dřevě, proč se (ne)dá bruslit na terase a proč se Němec cítí nejistý, když Čech táhne a Brit sleduje kyvadlo.
- Plápoláku, táborej. Proč se bojí projektant dřeva, a ne naopak, Vrchní, prchni aneb Únikové cesty z restaurace.
- Salon krásy. Proč vlastně potřebuje krásné dřevo make-up, proč chce vypadat starší a proč olej vrásky nezakryje tak dobře jako lak.
- Jak přišel krtek o kalhoty. Pohled na podlahu zespod, proč nový podsyp starý nepřekoná, proč je o patro níž všechno slyšet a jak umí podlaha plavat i na suchém betonu.
- Dubová palice. Proč paní móda už sto let podlahám nevládne, i když se snaží; proč zrcadlo neví, kdo je na světě nejkrásnější, a proč to má vliv na několik miliard lidí.
