Fraktura se zárukou: kurz chůze po mokrém dřevě, proč se (ne)dá bruslit na terase

„Vojtíšku, neskákej tam, pojď zpátky!“ volá paní učitelka na chlapce v červené bundě, který se vzdaluje. Vycházky do parku mají všechny děti ve školce rády. Vůbec nevadí, že je po dešti všude mokro, vždyť i louže jsou naprosto neodolatelné… Vojtíšek poskočil u kmene stromu, uklouzl na kořenu a rozplácnul se na zemi. Rozbitý loket a roztržené kalhoty, slzy na krajíčku a nazlobená paní učitelka: „Vojtíšku, víš přece, že mokré dřevo klouže!“

Každé malé dítě přece ví, že mokré dřevo klouže. Malé dítě ano, ale s věkem na to někteří rychle zapomenou. Jak jinak si vysvětlit ty dřevěné terasy, chodníky z hladkých desek na naučných stezkách, široká prkna beze sklonu na lávkách? Že by architekti a projektanti prodělali nějaký speciální kurz chůze po dřevě? Že by dokázali bezpečně chodit po dřevě, jako jiní dokáží zázračně chodit po rozžhaveném uhlí?

Klouže to, ale jak moc

Začněme u zmíněných teras. V létě věc příjemná, v zimě nebezpečná. Dřevo, ať už vroubkované nebo hladké, prostě v mokrém stavu klouže. Kombinace dřeva, vody a mírného mrazu je přímo zabijácká. V této souvislosti by bylo zajímavé využít terasy v zimě jako kluziště. Jenže to úplně nejde, na terase se bruslit nedá. Nebo dá?

Abychom si mohli odpovědět na zdánlivě nesmyslnou otázku, podívejme se na to, jak vlastně smyk, jízda na bruslích a uklouznutí na chodníku vypadá. Co mají tyto chtěné a nechtěné lidské kratochvíle společné?

Především je to snížení tření, třecí síly. Ta je vlastně silou odpornou, tedy působící odpor proti pohybu. Její koeficient (tedy koeficient smykové síly) nemá jednotku. Je to relativní hodnota. Dokonalý skluz by měl teoretickou hodnotu nula, dokonalé tření hodnotu jedna. Dnes máme i materiály, které mají tento koeficient několikanásobně vyšší než 1, například některé materiály pro výrobu pneumatik. Jako chodci, běžci či řidiči oceníme vyšší hodnoty tohoto koeficientu, například u bruslení nebo lyžování se snažíme dosáhnout toho, aby byl co nejnižší. A jak praví staré přísloví, kdo maže, ten jede. Tedy všechna maziva, lubrikanty a mnohé kapaliny nám koeficient tření výrazně snižují. Mezi zmíněné kapaliny patří nejen olej, ale i voda. Ta na povrchu dřeva v kombinaci s dalšími faktory odpovídá za to, že dřevo klouže. Dalším spolupachatelem Vojtíškova pádu je povrch dřeva. Pracovníci v truhlárně se snažili dosáhnout co nejhladšího povrchu, případně na něm vytvářeli oblé drážky a všechny třísky, výstupky a jiné části povrchu pečlivě ofrézovali. Dřevo má navíc přirozenou „mastnotu“, která jeho povrch chrání, voda se do dřeva zejména těmi plochami, po kterých chodíme, vsakuje velmi pomalu. No a pokud je dřevo vodorovně uloženo a voda na něm často stojí, osídlí ho v krátké době mikroorganismy – například řasy. Takže naše dřevěné prkno klouže jako „namydlený blesk“.

Přečtěte si: Marmoleum Splash – přírodní exploze barev

A protože bruslení je umožněno také tím, že pod bruslí, která vyvolává mimořádně velký specifický tlak na led, takže led taje a v rýze vzniká voda jako mazivo, odpověď na otázku zní: Na terase bruslit nelze, nemáme tam dostatečnou vrstvu ledu. Karel vybíhá z kanceláře s tím fasciklem spisů k případu pana Kolomazníka. S tím zpropadeným Kolomazníkem, který jeho oddělení zásoboval podáními a stížnostmi se železnou pravidelností. Každý týden něco. Karel má dnes poslední den na odevzdání návrhu stanoviska a jeho šéf právě mizí u výtahových dveří. Karel vyrazil jako po startovním výstřelu běhu na sto metrů. Koutkem oka ještě zahlédl žlutou věc. Pak už si vybavuje jen ostrou bolest v levém kotníku a nápis na oné žluté věci… Caution Wet Floor.

Dobrá, dřevo klouže, ale jak si vysvětlit, že chodba, po níž Karel chodil několikrát denně posledních dvanáct let, najednou tak zradila? Vysvětlení je poměrně prosté. Setkaly se dvě veličiny. Koeficient tření podlahy byl snížen vodou z kýble paní uklízečky (a možná i nějakým tím saponátem) a Karlovo dostředivé zrychlení bylo prudce zvýšeno jeho snahou dohnat ředitele. Při sprintu navíc nedošlapoval na celé chodidlo, a tím pak neštěstí vzniklo.

Podívejme se teď na Karlovy boty. Mají podrážku, která ho zatím vždy podržela, která mu i na mokré chodbě sloužila. Mohl si vybrat bezpečnější boty? U nás máme krásnou technickou normu, jež předepisuje požadavky na stanovení koeficientu tření, která se používá jak pro zkoušení obuvi, tak povrchů podlah. K tomu máme vyhláškou ministerstva pro místní rozvoj velice rozumně stanovené požadavky, jak moc nebo spíše málo mají podlahy nebo třeba i rampy a schodiště klouzat. Norma popisuje krásnou metodu, nádherné zkušební zařízení, které měří (a na toto slovo je potřebné dát důraz) skutečný a reálný koeficient tření.

Principem je tažení definovaného břemene a měření reálné síly. K tomu náleží ještě celá sada různých materiálů podešví. Stroj umí měřit protikluzné vlastnosti za sucha, za mokra i s olejem. Podlahy i obuv. Jenže: tyto stroje jsou v ČR dva. Metoda je pouze ČSN a nemá evropský kontext. A nepoužívá se pro výrobky, pro které je evropskou normou stanoven jiný předpis, například se nepoužívá pro dřevěné, laminátové, vinylové podlahy, chodníky atd. Tedy tam, kde by nám byla nejvíc užitečná. Ovšem předpis ministerstva stále platí, takže v tom máme klasickou českou kulajdu, ne-li maďarský guláš.

Přečtěte si: Dřevěné podlahoviny s odkazem poctivého řemesla

Ovšem nevadí, jinde na tom nejsou lépe. Náš velký a inspirující soused Němec zavedl metodu, která spočívá v tom, že zkušební osoba kráčí po stále více se naklánějící plošině až do okamžiku, kdy se tato osoba cítí nejistá. Hodnota dosaženého úhlu se zaznamená do protokolu, číslicí za písmenem R (R jako Rutschfestigkeitsklasse). Ano, pocit nejistoty je parametrem měření. U nás nepředstavitelné, ale znáte Němce. Zkušební osoby jsou trénovány, přezkušovány, koordinovány, školeny a vzdělávány. Takže není překvapením, že stejná podlahovina testovaná ve více zkušebnách více osobami dosahuje ve výsledku stejných nebo podobných hodnot. A že nejsou zkušební osoby ani pověrčivé, dokazuje fakt, že nejlepší výsledky dosahují výrobky označené R13. Nejnižší třídou je R9.

Co nedokáže Němec s puškou, dokáže Angličan s tužkou, říká staré přísloví. Ano, naši milí konzervativní Britové dali světu metodu, která je vlastně měřením. Je jednoduchá, efektivní, fotogenická… a je přenosná. Nemusíte vzít letištní přistávací dráhu do laboratoře. Vezmete definované kyvadlo na runway, zhoupnete jej z definované výšky, s definovanou hmotností a definovanou pryží a podíváte se, jak daleko na druhé straně proklouzlo. Nepodlehli však půvabu jednotného evropského pojetí a nenamalovali na stupnici hodnoty koeficientu tření, ale vlastní čísla. Tato metoda se stala součástí také evropských norem pro dřevěné podlahy, takže platí i u nás. Jenže, kupodivu, neplatí už ani pro nejvíce příbuzné podlahy laminátové. Tam zase do normy proniklo jiné přenosné zařízení, které opět měří. Zjednodušeně řečeno, jde o krabici, která má specifikovánu hmotnost a třecí podložky a přitahuje se vlastním zabudovaným motorkem na ocelovém lanku po laminátové podlaze. Měří, jakou sílu na to potřebuje. I tyto strojky u nás v laboratořích máme a můžeme tak měřit.

Měřit, ale ne přepočítávat.

Bohužel, nedodělali jsme si za domácí úkol tabulku, která by nám řekla, které německé nebo anglické číslo znamená splnění požadavku české legislativy.

To jsme my, Evropané, povzdechnete si. Tolik let máme Unii a nejsme schopni ani sladit měření protikluzných vlastností. A přitom pro pojišťovny je úraz uklouznutím jednou z hlavních položek plnění. To Američané, ti jsou určitě dál. Ano, jsou dál, mají své vlastní metody měření, své požadavky… Normy ASTM dokonce obsahují přepočtovou tabulku mezi jejich měřením a kyvadlovou zkouškou, ale pro naši českou kotlinu se stejně použít nedají. Jak moc to klouže, umíme nakonec vyjádřit mnoha způsoby, zjistit to mnoha metodami, přepočítat výsledky úplně neumíme. V různých normách máme různé požadavky, státy v Unii mají rozdílné požadavky. Například Maďaři požadují pro dřevěné podlahy stále německé vyjádření nejistoty R, přestože i u nich platí anglické kyvadlo.

Přečtěte si: Bona oleje pro barevný vzhled dřevěných podlah

„Vojtíšku, co z tebe jednou bude, pořád musíš něco zkoušet a takto to dopadá…,“ lamentuje paní učitelka.

My doufáme, že z Vojtíška vyroste někdo, kdo bude pořádně zkoušet jednotlivé metody, porovná je, sepíše výsledky do učeného časopisu a později do normy. Že jeho pád bude mít pro lidstvo podobný účinek jako pád jablka na hlavu nějakého Newtona před mnoha lety. Dnes je Vojtíšek ve třídě Delfínků, předškolák. Myslím, že ještě chvíli se můžeme jít s požadavkem na jednotnou skluznost klouzat.

Ing. Marek Polášek, Ph.D.
www.woodexpert.cz
Ilustrace: IK