První zprávy o tvrzi v Hluku se datují již do 14. století. Původním záměrem bylo vybudovat dřevěnou baštu, která by plnila ochrannou funkci sloužící k obraně proti vpádu Uhrů. V průběhu doby byla přebudována na kamennou stavbu a její funkce se samozřejmě změnila. Tvrz byla často využívána i jako sýpka.
Ve 20. století se již značně zdevastovaná stává konečně majetkem města. Dokončena byla rozsáhlá rekonstrukce, jejíž součástí byla i revitalizace vnitřních prostor objektu, k níž byl přizván specialista na dřevěné podlahy Michal Žíla z Nové Dědiny ve Zlínském kraji.
Michal Žíla tuto netradiční zakázku popsal takto: „Už při zaměřování a před započetím prací jsem narazil na problém, který spočíval v samotné podkladní betonové mazanině. Ta měla soudržnost se stávající podlahou blížící se nule, což dokazovala i neměřitelnost odtrhových zkoušek. Původní parketové podlahy se nacházely v žalostném stavu, přestože byly ze 60. letech 20. století. Byly lepeny na vlysexové lepidlo a jejich soudržnost s podkladem již prakticky neexistovala. Takže klíčové bylo nejprve vypracování plánu na funkční řešení podkladní skladby.“
V rámci kompletní rekonstrukce se hledal vhodný technologický proces, který by správně naložil s problematickým podkladem. Zvýšení podlahy přidáním dalších vrstev nepřicházelo v úvahu (pokud tedy nepočítáme vyrovnávací nivelační stěrky) a stejně tak odstranění původního podkladního betonu bylo nevhodné. Společně se specialistou na podlahářskou chemii Vladimírem Kleinerem ze společnosti Murexin s.r.o. proto proběhlo několikadenní testování různých metod vytvrzení stávajícího podkladu k nalezení funkčního řešení. Jako nejvhodnější skladba se jevila sestava z epoxidů. Prvním krokem bylo použití EP1, která je v současnosti v nabídce nahrazena IH16 Zpevnění potěru. Jedná se o nízkoviskózní dvousložkovou epoxidovou impregnaci, která zajistí hloubkové napuštění podkladního betonu. Dobu schnutí má 12 hodin a s její pomocí se podařilo zvýšit přilnavost z 0 na 0,19 MPa. Její spotřeba se pohybuje kolem cca 0,5 litru na m².
Dalším krokem, který by zesílil soudržnost podkladu, bylo použití EP70. Jedná se také o dvoukomponentní epoxidovou pryskyřici sloužící jako adhezní můstek. Její spotřeba je 0,5 kg/m² a po aplikaci byla plocha zasypána křemičitým pískem, jehož doporučená frakce byla 0,063 až 3,5 mm. Doba schnutí se pohybuje kolem 12 hodin a je schopna zvýšit přilnavost. Díky této vrstvě se podařilo dosáhnout hodnoty 0,5 MPa soudržnosti při odtrhových zkouškách.
Na ploše přibližně 40 m² byla tato penetrace využita i jako uzávěra vlhkosti podkladu, vhodná do zbytkové vlhkosti 6 CM. Pro získání požadovaných hodnot soudržnosti dle ČSN byly doporučeny ještě další kroky jako nivelační stěrka s výztužnou rohoží a následně roznášecí rohož s použitím elastického lepidla, která by snižovala přenos pnutí z masivních dřevěných podlah.
Nezbytným dalším krokem před instalací nové parketové podlahy bylo i odstranění všech zbytků původního asfaltového lepidla z celé plochy. Po konzultaci se o podklad postarala stavební firma, která měla kompletní rekonstrukci stavby na starosti.
„Po starostech s úpravou podkladu už byla samotná pokládka masivních dubových podlah o rozměrech 120 x 600 x 22 mm pohodovou záležitostí,“ pokračuje Michal Žíla. „Podlahy v sálech tvrze byly zakládány do roviny podle již zhotoveného osvětlení, jelikož v místnostech nebyla jediná rovná stěna, natož pravý úhel. To byl také důvod, proč byla jako vzor pokládky zvolena rybí kost alias stromeček. Druhý důvod k použití tohoto vzoru je pnutí parket ve dvou směrech, což umožňuje propojení plochy celého patra a použití korkových dilatací v přechodech mezi sály, na rozdíl od vzoru vazby (popř. řemen), který pracuje hlavně v jednom směru, a je tedy náchylnější na odtrhnutí od slabšího podkladu nebo na tvorbu spár.
K pokládce dřevěných podlah často využívám pružná lepidla Murexin X-bond MS-K a pro běžné parkety do 7 cm typ 509. V tomto případě se jednalo o parkety šíře 12 cm, použil jsem tedy lepidlo s označením 511.“
Jelikož se jednalo o klasické masivní parkety, probíhala veškerá povrchová úprava na místě realizace. „Považuji za zbytečné se k broušení více vyjadřovat, vyzdvihl bych jen finální krok, který proběhl za pomoci fiber padů od značky Bona,“ dodává Michal Žíla. „Využil jsem velikosti 405 mm, jež je určena pro talířovou brusku, a také menšího rozměru 150 mm na dobroušení krajů. Pady se vyznačují perfektní životností a dodaly podlaze příjemnou strukturovanou optiku i přes silnou vrstvu laků. Výsledek mohou posoudit čtenáři na fotografiích.“
Pokud jde o samotnou povrchovou úpravu, vybral Michal Žíla nejvyšší řadu laků od společnosti eukula s výrobou v Německu s označením Extreme 471. Jedná se o dvousložkový vysoce odolný lak a je vhodný do prostor s extrémním zatížením. Důležitým aspektem výborné odolnosti je dodržení přesné spotřeby (240 ml/m² ve dvou vrstvách), k čemuž je potřeba jej aplikovat nejen originálním válečkem, ale sledovat také správnou spotřebu po celé ploše podlahy.
„Samozřejmostí je i správná aplikace základního nátěru Classic Prime, před tímto krokem lakování bych doporučil v Česku nepříliš známý krok „máčení“. Ten slouží k otevření leštěním uhlazeného dřeva a umožňuje laku vstoupit hlouběji do pórů, což samozřejmě poznáte na spotřebě základního laku, výhodou tohoto kroku je sjednocená savost. Není třeba se pak tolik bát přesychání laku i při velkých plochách a je zaručena mnohem větší odolnost dřeva. Techniku předmáčení lze využít jak při lakovaném základu, tak při použití 2komponentních olejů vhodných jako základ pro lakované povrchy. Metodu máčení jsem prezentoval i na letošní Floorcolor Academy ve Znojmě.“
Rozměr parket dal jednotlivým sálům vyniknout, nepůsobil titěrným dojmem a dodal punc opravdového kusu masivu, který v daném prostoru vyniká. Podlaha nyní bude splňovat nejen estetický a funkční význam, ale především ponese kulturní a společenskou roli, jelikož bude sloužit obyvatelům města Hluku i jeho návštěvníkům. Slavnostní otevření tvrze, která se stává významným společenským i kulturním centrem města, proběhlo na začátku června.
Připravili
Michal Žíla a Jana Komárková
Foto: archiv Michala Žíly
