K úpravám omítek i zateplovacích systémů se stále častěji používají organické povlaky místo vápenocementových směsí. Důvodem je vyšší produktivita práce, menší náklady, vyšší trvanlivost a v neposlední řadě dostupnost celé řady barevných odstínů. Při použití speciálních hmot lze snadno vytvořit strukturní povrch omítky, který se může dále barevně upravit běžnou fasádní barvou, nebo lze aplikovat omítkovinu v silnější vrstvě a podle použitého zrna vytvořit požadovaný vzhled v jednom kroku. Interval oprav u správně zhotovených fasád leží obvykle mezi patnácti až třiceti lety.
Fasádní nátěry
Fasádní nátěry se nanášejí štětkou, válečkem nebo stříkáním v celkové tloušťce 100 až 200 μm. Jsou převážně vodou ředitelné. Rozhodujícím parametrem, který udává jejich funkční vlastnosti a určuje odolnost na povětrnosti, je pojivo. Nejčastěji používané jsou vodné disperze organických polymerů na bázi vinylacetát-akrylát, etylen- -vinylacetát, etylen-vinylchlorid, styren-akrylát, akrylát, silikon nebo jejich směsi. Směsi akrylátu se silikonovým pojivem se označují jako silikonové omítkoviny, ostatní se často nazývají akrylátové nebo disperzní. Často používané omítkoviny na bázi styren-akrylátových disperzí představují jistý kompromis mezi cenou a vlastnostmi. Tyto disperze jsou odolné vůči hydrolýze i vůči vodě, ale jejich odolnost na UV záření je horší a záleží na obsahu styrenu, který tvoří slabý článek. Na druhé straně aromatická povaha styrenu přispívá nejen k odolnosti vůči vodě a vůči hydrolýze, ale zvyšuje hydrofobní charakter konečného produktu. Protože omítkoviny obvykle mají vysoký obsah pigmentů a plniv, je pojivo chráněno před účinky UV záření a dochází jen k částečné degradaci vrchní vrstvy, což paradoxně může být jistá výhoda vedoucí k samočištění omítky.
Z výčtu je zřejmé, že pod označením akrylátové se skrývají vysoce odolné, čistě akrylátové hmoty, ale i méně odolné hmoty vinylacetát- -akrylátové i styren-akrylátové. Nejkvalitnější omítkové hmoty obsahují jako pojivo silikonovou emulzi, obvykle ve směsi s jinou levnější disperzí. Po zaschnutí vytváří tato směs vysoce hydrofobní, vodoodpudivý film s nízkou špinivostí, vysokou paropropustností a extrémní odolností na povětrnosti. Protože cena silikonových pryskyřic je značná, kombinují se s akrylátovou disperzí. Obsah silikonové emulze nepředepisuje žádná norma, obvykle bývá 3 až 10 %, ale i hmota s nepatrným přídavkem silikonové emulze k akrylátové disperzi může být označována jako silikonová. Výsledné vlastnosti jsou pak mnohem horší a jsou srovnatelné s mnohem levnějšími akrylátovými hmotami. Bohužel se s takovým jednáním můžeme setkat i u renomovaných firem. Dalším typem hmot obsahujících křemík jsou omítky silikátové na bázi vodního skla ve směsi s akrylátovou disperzí, jejíž obsah je normou omezen na 5 %, protože disperze zhoršuje vlastnosti i odolnost silikátové hmoty. Silikátové hmoty na bázi draselného vodního skla, ač samy velmi alkalické, vyžadují dostatečně vyzrálý podklad. Na čerstvé omítce se z vápna a draselného vodního skla vytváří místo zesíťované struktury oxidu křemičitého pouze jednoduchý křemičitan vápenatý CaSiO3, který nemá pojivé schopnosti a z nátěru se působením dešťové vody vyluhuje.
Při nátěru nových omítek je nutné, aby jádrová omítka, obvykle štukovaná, měla dostatečnou pevnost a byla dobře vyzrálá, tj. suchá (vlhkost podkladu maximálně 7 %) a dostatečně karbonatovaná. V běžné stavební praxi se pod termínem „vyzrálá“ myslí časový interval 28 dní za dobrých klimatických podmínek, tj. pH výluhu z omítky musí být mezi 9,5 a 10. K dosažení estetického vzhledu se často používají také různé strukturní omítkoviny na bázi hydraulických pojiv, tj. bílého vápenného hydrátu a hydraulického vápna, které se nanášejí na jádrovou omítku či zateplovací systém. V technických informacích těchto strukturních omítek bývá obvykle uvedeno, že je lze po vyschnutí barevně upravit fasádní barvou (předpokládá se jeden den schnutí na každý milimetr tloušťky, ale zároveň bývá uvedeno, že doba schnutí závisí i na teplotě a vlhkosti vzduchu). Alternativou hydraulických strukturních omítkovin jsou strukturní omítkoviny na bázi disperzí, které po zaschnutí zpravidla nepředstavují žádný problém. Podkladem pro fasádní hmoty bývají v dnešní době stále častěji i zateplovací systémy, jejichž vrchní tmel je na bázi suchých disperzí s cementem, který musí být také náležitě vyzrálý, v tomto případě také hydratovaný. Pokud při aplikaci na slunci dojde k rychlému odpaření vody, zůstává cement nevytvrzený a po aplikaci fasádní barvy vznikají výkvěty. Omítku je proto třeba opakovaně postříkat vodou, aby došlo k hydrataci cementu ve stěrce. Starou fasádu je třeba nejprve očistit, nejlépe tlakovou vodou, a odstranit nepřilnavé části omítky. Poškozená místa a praskliny je třeba vytmelit vhodným tmelem a po jejich důkladném zaschnutí je možné celý povrch penetrovat vhodným napouštědlem, aby se zpevnila povrchová vrstva, která bývá nejvíce degradována.
Dokonalá penetrace, která zajistí přilnavost následné fasádní barvy a prodlouží její životnost, je důležitým krokem, aby fasádní nátěr správně plnil svou funkci. K penetraci se používají pojiva jak vodou ředitelná, tak rozpouštědlová. U nových soudržných omítek je jednodušší použít vodou ředitelnou hmotu, protože se ředí vodou a veškeré nářadí se snadno očistí. Rozpouštědlová napouštědla se volí hlavně v případě starších fasád ke sjednocení savosti povrchu a zpevnění podkladu.
Posledním krokem je aplikace fasádní hmoty. Při nanášení barvy je třeba dodržovat konzistenci, počet vrstev a jejich odstup podle pokynů výrobce, aby bylo dosaženo nanesení vrstvy s požadovanou kryvostí, difuzním odporem, nasákavostí a odolností na povětrnosti. Úspora dosažená nánosem předepsaného počtu vrstev, avšak silně zředěnou hmotou, nepřinese očekávané ochranné vlastnosti a v konečném účtování se silně nevyplatí. Při opravných nátěrech musíme použít stejný typ fasádní barvy. Na starou akrylátovou nelze použít silikátovou hmotu a naopak.
Vady fasádních nátěrů
Pokud není vápenná jádrová omítka dostatečně karbonatovaná nebo stěrka s cementem na zateplovacím systému není náležitě vyzrálá a hydratovaná, uvolňují se z nich alkalické výluhy a rozpustné vápenaté ionty, které narušují tvorbu filmu vodou ředitelných pojiv a způsobují ztrátu jejich užitných vlastností, jako je odolnost vůči vodě, schopnost vázat pigmenty i celková odolnost na povětrnosti. Z narušené nátěrové hmoty se pak deštěm snadno vymývají pigmenty a povrch se stává pórovitým. Uvolňování pigmentu je dobře patrné při setření fasády bílým hadříkem namočeným do vody, který se u poškozené fasádní hmoty barví uvolněným pigmentem. Méně odolné pigmenty mění vlivem vyluhovaných alkálií odstín a na fasádě se objevují světlejší skvrny nebo mapy. Poškození fasády alkalickým výluhem ze spárovací hmoty obkládaček kolem oken je na obr. 1. V rozkladném pochodu hraje důležitou roli voda, která transportuje alkalické prostředí na povrch a účastní se hydrolýzy, a proto jsou místa pod okenními parapety chráněná před deštěm postižena méně. Významným destrukčním elementem je i slunce, jak je patrné na obr. 2, kde v rohu budovy nejsou nátěry tolik poškozeny a jsou tmavší.
Obr. 2.
U objektu na obr. 2 byla pro úpravu zateplovacích systémů použita šlechtěná strukturální omítka na bázi hydraulických pojiv, tj. bílého vápenného hydrátu a hydraulického vápna v tloušťce 2 až 4 mm aplikovaná za podmračeného deštivého počasí s průměrnými ranními teplotami 5 °C a odpoledními 10 °C opatřená akrylátovou fasádní barvou. Za takových podmínek se doba potřebná k vyschnutí a karbonataci vápenocementové omítky značně prodlužuje. Vodný výluh s obsahem 10 % omítky měl hodnotu pH u světlejších míst 11,64 a u nepoškozených míst 10,49. Tyto hodnoty ukazují, že omítka, která je velmi agresivní, nebyla dostatečně vyzrálá, protože výluh z dokonale vyzrálé vápenocementové omítky má mít pH 9,5 až 10. Rozdíl v hodnotě pH ukazuje, proč k poškození došlo pouze na některých místech, zejména tam, kde byla vrstva zatřené omítky silnější, a tím méně vyzrálá. Pokud není možné provést měření pH vodného výluhu, poslouží pro orientaci navlhčený pH papírek, který se po přitlačení na nevyzrálou omítku zbarví modře (obr. 3). Doba zrání 8 dní podle záznamů ze stavebního deníku byla tedy zcela nedostatečná, i když výrobce omítkoviny uváděl zasychání 1 den na každý milimetr tloušťky. Silně alkalická reakce omítky spolu s působením povětrnosti a slunečního záření pak způsobila degradaci pojiva, vymýváni pigmentu a vznik světlejších ploch.
Obr. 3.
Pokud není omítka dostatečně vyzrálá, je možné použít různé stabilizační nebo izolační nátěry. Osobně toto řešení nedoporučuji, protože alkalické složky vápna nebo cementu zůstávají zavřeny pod povrchem nátěru a za určitých podmínek mohou být zdrojem problémů.
Ing. Richard Milič, CSc.
richard.milic@synpo.cz
