Minerální krycí a lazurní nátěry na beton. Poznatky a doporučení z praxe.

Beton je minerální kompozitní materiál vyrobený z cementu jako pojiva, písku, hrubého kameniva a vody, některé směsi obsahují také příměsi a přísady.

Přestože se kompozitní materiály z pojiva a kameniva vyráběly již ve starověkém Římě, beton, jak jej známe v současnosti, se vyrábí od poloviny 19. století, kdy se portlandský cement začal pálit do slinutí a jeho
složení (slínkové minerály) bylo blízké složení dnes vyráběného cementu. V té době byly z betonu postaveny první obytné domy (F. Coignet, 1855), kanalizační stavby, opěrné zdi, aquadukt a další. Beton se vyznačuje vysokou pevností v tlaku, ohybové pevnosti jsou nízké. Snaha zlepšit celkové mechanické vlastnosti betonu vedla k použití kovových výztužných prutů, čímž se otevřela cesta k novému konstrukčnímu materiálu – železobetonu, který dává stavitelům na přelomu 19. a 20. století zcela nové možnosti v navrhování konstrukcí. Architektura se racionalizuje, minimalizuje, zeštíhluje, beton se posouvá z materiálu stavebního na materiál architektonický.

Beton má obvykle šedou barvu, která je způsobena přítomností šedého cementu. Existuje rovněž cement bílý, který je finančně velmi náročný, a proto se v běžném betonu používá jen ve výjimečných případech, např. u uměleckých betonových plastik a podobně.

Barva betonu je také závislá na použitém písku, který může způsobit změnu tónů šedé do okrově šedé nebo hnědošedé. Stárnutím se barva povrchu betonu mění, často je to způsobeno depozity nečistot z okolního prostředí, částice se usazují v nerovnostech povrchu a podle jejich zbarvení se mění i zbarvení betonu.

Při opravách, a to nejen povrchových, se vedle sebe často ocitnou starý a nový beton, které mají odlišné zbarvení. Proto se vysprávky a původní beton sjednocují povrchovými úpravami – lazurními nebo krycími nátěry.

Tento článek pojednává o povrchových úpravách nových betonových konstrukcí a betonu v konstrukcích v památkové péči, jako je sanace, kosmetika a hydrofobizace betonu, krycí a lazurní nátěry.

Poruchy v povrchových vrstvách betonu

Beton si dnes umí vyrobit skoro každý, složení a jeho výroba v betonárně je ale vysoce sofistikovanou záležitostí. Pro výrobu existuje několik norem, které jsou podkladem pro správnou volbu složení směsi podle prostředí, ve kterém bude betonová konstrukce umístěna (ČSN EN 206+A2, ČSN 73 2404). Navržená směs pro výrobu betonu musí být správně technologicky zpracována, uložena a následně ošetřena. Přestože jsou vypracovány správné postupy a známy všechny informace k výrobě kvalitního betonu a následně bezporuchových konstrukcí, lze se často setkat s nedodržením pravidel a postupů, což vede k řadě poruch, a to jak ve hmotě betonu, tak i na jeho povrchu. Prostě se „něco“ nepovede.

Může se jednat o nevhodnou konzistenci, kterou řeší na stavbě přídavkem vody, což následně vede k vyšší porozitě betonu a nižším pevnostem. Vyšší dávkování některých přísad vede k vyššímu obsahu vzduchu v čerstvém betonu nebo k segregaci kameniva.

Organické látky v přísadách negativně ovlivňují průběh hydratace cementu, a tím i rychlost vytváření pevné struktury, tedy vývoj pevností betonu. Při nedostatečném ošetřování vodou či speciálními prostředky, zvláště v letních horkých dnech, může beton tzv. shořet, to znamená, že se odpaří voda potřebná k hydrataci cementu v povrchové vrstvě, dochází k porušení povrchu betonu. To se projeví na jeho vzhledu a při údržbě konstrukce je nutno se zaměřit na odstranění této vady.

---

NEJČASTĚJŠÍ PROBLÉMY PORUCH OPTICKÉHO VZHLEDU JSOU:

• kaverny, lunkry (otevřené dutiny v povrchu) a póry – jejich velké množství a velikost;
• viditelná hranice betonování – špatně provibrovaná směs, která se nepropojila;
• betonové hnízdo – nedostatek cementového tmelu vinou převibrování betonu či nezatečení;
• odhalená výztuž – beton se špatně provibroval a nezatekl všude;
• skvrny od odbedňovacího oleje;
• křehké rohy – zatekla pouze cementová suspenze bez kameniva.

---

Na povrchu se dále může projevit koroze výztuže vznikem rezavých skvrn. Voda zatékající trhlinami v betonu k výztuži způsobuje její korozi, vytvářejí se korozní produkty rezavé barvy. Ty jsou pak vodou transportovány na povrch betonu. Zde se nejedná pouze o optickou vadu, ale o vážný problém, který může vyústit v rozsáhlé poškození konstrukce. K sanaci uvedených poruch se v současné stavební praxi používají moderní materiály založené na směsi cementu, jemného křemenného písku a organických polymerních látek.

Make-up betonu – kosmetika betonu

U typických optických vad betonu, jako jsou otevřené póry, lunkry či kaverny, je jejich oprava o něco jednodušší. Nejdříve se musí definovat, zda plocha bude sanována celoplošně, či dojde k opravě pouze největších lunkrů, např. od velikosti 5–7 mm. V případě těchto oprav hovoříme spíše o kosmetice betonu, ne o sanaci.

V případě celoplošné opravy se musí povrch betonu opakovaně předvlhčovat. Beton by neměl být díky vodě lesklý, ale spíše matně vlhký. Tento krok se může několikrát opakovat v závislosti na teplotě okolí. Předvlhčení se doporučuje dělat štětkou a čistou vodou, kdy mechanický tlak otevírá i případné lunkry schované za tenkou slupkou cementového mléka. Tyto skryté poruchy by se objevily později. Předvlhčením se povrch očistí od nečistot a prachu, ale především zůstane dostatečné množství vody pro hydrataci cementu ve stěrce, aplikované na povrch betonu. Záměsová voda není ze stěrky odsáta nasákavým betonem. Stěrka pak může tvrdnout a dosáhnout požadovaných vlastností. V případě celoplošné aplikace se používá speciální gumové, případně nerezové hladítko. Hmota se musí zpracovávat poměrně rychle a nejlépe bez přerušení v jedné ploše – tzv. čerstvé do čerstvého. Tímto krokem se plocha dobře sjednotí a vypadá homogenně. Povrch betonové plochy má ale již výrazně jinou strukturu než původní beton, a především má zcela jiný barevný odstín.

V případě samostatných vysprávek je postup podobný. Po předvlhčení jednotlivých lunkrů se jemná sanační stěrka nanáší pouze lokálně, a to gumovým hladítkem či špachtlí. Jemná hmota se natlačí do lunkrů, kde pak ztvrdne. Při její správné aplikaci vznikají na povrchu betonu na uzavřených lunkrech tzv. puchýřky. Jedná se o přebytečný materiál, který se do lunkrů už nevešel a který se po dokonalém zaschnutí odstraní lehkým přebroušením. Při této úpravě se doporučuje lehce přebrousit i okolí opraveného místa, dojde tím k mírnému zdrsnění povrchu betonu a sjednocení. Při pohledu z větší vzdálenosti lze ale pozorovat tzv. efekt dalmatina. Vinou aditiv přidávaných do sanačních stěrek a malt dochází i k reakci kolem opravovaného místa. Aditiva proniknou do povrchu betonu a ten změní odstín. Kaverna sice byla zaplněna a uzavřena, následně i přebroušena, místo je ale mnohem více vidět, než bylo před opravou. Plocha je skvrnitá, připomíná srst dalmatina. Pokud se jednalo o beton pohledový, není investor či architekt rozhodně nadšen a požaduje další opravy a barevné sjednocení. V německy mluvících zemích je kvalita pohledového betonu definována normou a směrnicí. V katalogovém listu Sichtbeton německých výrobců cementu je definována např. barevnost, pórovitost či rovinatost betonu.

Opravy historických betonů

Při sanaci betonových konstrukcí u objektů s kulturní hodnotou je pohledů na postupy oprav mnohem více. Střetávají se zde požadavky památkové péče na zachování či doplnění původními materiály s požadavky současných technických limitů a norem. Ve většině případů je téměř nemožné docílit originální receptury betonu. Jednotlivé vstupy – písek, kamenivo, cement – již nejsou k dispozici v identické kvalitě. Je pravděpodobné, že pokud by byl beton vyroben podle receptury s původními vstupními materiály, odstín nového betonu by se od původního betonu i tak lišil. Beton objektu je vystaven vlivům okolního prostředí, zejména se jedná o nečistoty, které jsou pevně zakotveny v povrchu a nelze je odstranit bez porušení povrchové vrstvy. Obvykle se projeví změnou zbarvení betonu.

U historických betonových objektů je žádoucí opravovat povrchové vrstvy betonem obdobného složení, jako má ten původní. Problém tohoto postupu spočívá v tom, že velikost použitého kameniva v betonu je větší než tloušťka nanášené vrstvy. Lze to řešit použitím kameniva v menší granulometrii, ale to následně vede ke změně vzhledu povrchu betonu v porovnání s původním zachovaným. Pak je nutno provést korekci nátěrem.

Existují moderní sanační prostředky, které mají dobrou adhezi k podkladnímu betonu, ale obvykle jsou velmi jemnozrnné a barevně naprosto odlišné od původního betonu. Splní se tím sice požadavky technické a bezpečnostní, případně i garance za provedení díla, ale jsou neslučitelné se zásadami památkové péče.

Jaké jsou možnosti povrchových barevných úprav betonu, resp. opravených betonových ploch

V případě, že se rozhodneme pro sjednocení odstínu barvou, musíme si na začátku zodpovědět několik otázek vedoucích k dobrému výsledku.

• Co je to krycí nátěr? Co je to krycí lazurní nátěr? Co je to lazurní nátěr? Chceme zachovat strukturu betonu?
• Bude mít povrchová úprava ještě jiný účel než samotné barevné sjednocení, např. chránit beton před karbonatací?
• Budeme s okolní plochou sjednocovat pouze místa po lokálních opravách nebo budeme sjednocovat celoplošně (kosmetika betonu)?
• Jaká barva je nejvhodnější pro použití na beton? Na jaké pojivové bázi by měla být? Jaké bude obsahovat pigmenty?
• Chceme beton na povrchu tónovat barevně nebo pouze v odstínech šedé?

Co je to krycí nátěr? Co je to krycí lazurní nátěr? Chceme zachovat strukturu betonu?

Pod pojmem krycí nátěr rozumíme barvu, která kromě pojiva, pigmentů a aditiv obsahuje i plniva. Barva má tedy vyšší hustotu (od cca 1,5 kg/dm3) a po zaschnutí vytváří na povrchu vyšší vrstvu materiálu (cca 250 mikronů). Jak už název napovídá, má lepší kryvost – umí zakrýt nedostatky podkladu (obr. 1).

Pod pojmem lazurní nátěr rozumíme barvu, která neobsahuje plniva, tedy především velmi jemný křemenný písek. Tím nedochází k většímu zalití struktury betonu barvou jako u čistě krycího nátěru. Lazurní nátěr obsahuje pouze pojivo, pigment a aditiva. Struktura betonu je plně zachována. Hustota lazury je pouze kolem cca 1,1–1,2 kg/dm3, vytváří na povrchu betonu pouze minimální vrstvu a při naředění ředidlem (od poměrů ředění 1 : 1, lazura : ředidlo) umožňuje podkladu prosvítat – hovoříme pak o make-upu či kosmetice betonu (obr. 2). Krycí (neředěný) lazurní nátěr naopak umožňuje skrýt barevné nedostatky podkladu při kompletním zachování jeho struktury.

S okolní plochou budeme sjednocovat pouze místa po lokálních opravách (kosmetika betonu) nebo budeme sjednocovat celoplošně?

V případě lokálních oprav, jinak řečeno kosmetiky betonu, je vhodným řešením aplikace minerálního sol-silikátového lazurního nátěru. Z barevné vzorkovnice výrobce si vybereme odstín či odstíny nejbližší původnímu betonu. Odstínů může být i několik v případě, že původní barevnost betonové plochy je nehomogenní s několika odstíny šedé. Po dodání tekutých vzorků lze na objektu provést první pokus. Na suché a čisté betonové ploše nejdříve provedeme kontrolu správnosti vybraných barevných odstínů minerální lazury. Špičku malého štětce pouze ponoříme do lazury a zlehka, spíše jako bychom chtěli beton omést, přejedeme štětcem po jeho povrchu. V žádném případě nesmí lazura ze štětce kapat, natož aby tekla po povrchu. Jelikož je beton nasákavý a lazury jsme nanesli opravdu velmi málo, výsledek zkoušky – zda jsme si vybrali správný odstín – je vidět téměř okamžitě. V případě, že je chladnější počasí a je také vyšší relativní vlhkost vzduchu, můžeme použít fén, který proces zaschnutí vzorku barvy výrazně urychlí. Tímto postupem ověříme i ostatní odstíny minerální lazury. Pokud vybrané odstíny s požadovaným tzv. nesedí, je možné je míchat. To je však vhodné přenechat zkušenému aplikačnímu technikovi, který umí odstín minerální lazury posouvat požadovaným směrem.

Následně si definujeme, který odstín použijeme jako hlavní a dominantní v ploše. Minerální systémy silikátových barev (např. KEIM Concretal- -Lasur) umožňují ředění originálních sytých šedých či barevných odstínů lazury. Přidáním ředidla – speciálního vodního skla – do sytého, krycího odstínu se snižuje v lazuře koncentrace pigmentu při zachování stejného množství pojiva. Čím vyšší bude poměr lazury k ředidlu, tím bude lazura transparentnější a původní odstín betonu či sanované části bude více prosvítat. Čím bude poměr nižší, tím bude kryvost lazury vyšší. I zde se doporučuje vytvořit vzorek pro ověření transparentnosti naředěného nátěru (obr. 3a a 3b).

Doporučené poměry ředění se pohybují od poměru 1 : 1 až po např. 1 : 20 dílů ředidla vůči syté, krycí lazuře. Podobné systémy existují i pro barevné tónování minerálních omítek či kamene. Principy fungování jsou stejné.

Je důležité zmínit, že lazurní nátěry se dají libovolně vrstvit. Po zaschnutí první vrstvy lazury lze použít stejný či jiný odstín ve druhé vrstvě. V případě vícevrstvých skladeb lazur je důležité dodržet stejné pořadí. Pokud se pořadí přehodí, dostaneme jiný efekt, než jsme prvotně zamýšleli.

Při požadavku na nehomogenní, živé a pro beton přirozené vyznění lazury se doporučuje používat pro první vrstvu speciální oválnou lazurní štětku s dlouhým vlasem. Drží se spíše za samotné tělo než za rukojeť. Tento úchop umožňuje při aplikaci lepší pohyby ruky. Vzhledem k tekuté konzistenci a nízké hustotě má aplikace lazurních nátěrů svá specifika. Štětku do připravené lazury nikdy nenamáčíme celou, vždy pouze konce štětin.

Nanášení se provádí křížovým tahem, kdy se postupně vzdalujeme od nenatřeného místa k již nanesené lazuře. Do natřených míst se s čerstvě nabranou lazurou na štětce již nevracíme, odstín by mohl být tmavší. Korekce suchou štětkou jsou možné.

Po zaschnutí převažujícího odstínu lazury můžeme přistoupit k aplikaci dalších vybraných odstínů. Je několik možných způsobů nanášení, např. lazurní štětkou, malým štětečkem nebo mořskou houbou. Každopádně nenanášíme žádnou další vrstvu v celé ploše, ale pouze místy, velice lehce, bez tlaku na houbu či štětec. V této fázi lze houbou či štětcem povrch betonu pouze lehce tupovat. Tento krok se dá po zaschnutí druhého odstínu několikrát opakovat až do požadovaného vzhledu betonu. Takto lokálně opravená plocha má minerálně matnou patinu, při správném ředění beton dále prosvítá, ale původní poruchy nejsou již vidět.

V případě, že potřebujeme sjednocovat větší betonovou plochu, můžeme výše uvedený postup analogicky převzít a aplikovat stejně jako u lokálních oprav.

Pokud bychom si práci potřebovali zjednodušit, lze první nátěr aplikovat kvalitním válečkem nebo strojově airless pumpou. Tím, že nemusíme odstín lazury přizpůsobovat okolnímu betonu, lze jej nastavit například světleji, a prostor tak rozjasnit, zesvětlit. U celoplošných nátěrů pracujeme spíše s krycí lazurou – tedy bez jejího ředění. Vznikne tak homogenní, stále minerálně matný beton se strukturou. I tady je ale nutné pracovat vždy čerstvé do čerstvého a až po hrany stěn bez přerušení prací. U práce s malířským válečkem dáváme pozor na množství lazury – z válečku nesmí odkapávat.

Do sjednocené první vrstvy lazury pak můžeme podle potřeby lehce tupovat druhý či třetí barevný odstín. Tupování provádíme naředěnou lazurou a zásadně opět lazurní štětkou, malým štětečkem či mořskou houbou. Tupování provádíme nerovnoměrně v celé ploše, pokud se na něm podílí více pracovníků, je důležité je při práci na ploše přemisťovat, aby jejich „rukopis“ nebyl tak zřejmý. Vytvoří se tím přirozenější vzhled.

Příklady sjednocení povrchu lazurním nátěrem jsou na obr. 4a a 4b.

Jestliže kromě barevného sjednocení máme beton chránit před karbonatací, musíme použít krycí nátěr, který zabrání pronikání CO2. Takový nátěr musí být vnitřně hydrofobizován a zároveň musí být nepropustný pro plyny. Většinou se jedná o krycí barvy na bázi organického pojiva, např. disperze styrenakrylátu či styrenakrylátu se silikonovou přísadou. Výbornou možností je i kombinace sol-silikátu s akrylátovou disperzí a s anorganickými pigmenty, kde je vzhled obdobný jako u minerálních barev.

Pro zvýšení odolnosti vůči vodě a pronikání chloridů do betonu norma nařizuje použít pod krycí nátěr hydrofobizační prostředek. Nejběžnější hydrofobizanty na beton jsou produkty na bázi silan-siloxanů, které účinky hydrofobizovaného nátěru ještě umocňují. Hydrofobizanty ošetřují nejen povrch samotného betonu, ale pronikají především do kapilár. Tyto kapiláry pak zabraňují transportu kapalné vody s rozpuštěnými chloridy do betonu. Hydrofobizanty se aplikují štětkou, proces se může podle nasákavosti betonu několikrát opakovat.

Jaká barva je nejvhodnější pro použití na beton? Na jaké pojivové bázi by měla barva být? Jaké bude obsahovat pigmenty?

Jako nejvhodnější barva či lazura se jeví taková, která má podobné vlastnosti jako samotný beton. Barva by tedy měla mít minerální základ s vyšším pH a vysokou propustnost pro vodní páry, měla by být nehořlavá, barevně stálá, neměla by se loupat z povrchu, měla by být matná a zachovat strukturu betonu, měla by být antistatická a při opršení mít živou strukturu.

Z běžně dostupných pojivových bází barev na trhu – styrenakrylátových, silikonových, vápenných a silikátových – se jako nejvhodnější jeví barvy silikátové, popř. sol-silikátové.

Silikátové barvy obsahují jako pojivo draselné vodní sklo. Barva je vysoce zásaditá, obsahuje pouze anorganické, stálobarevné pigmenty. Je také díky své nanostruktuře velmi porézní, a tím i paropropustná. Je nehořlavá, propojuje se s podkladem bez vytvoření filmu. Silikátová barva nemá statický náboj a „nenabaluje“ na sebe nečistoty. Případný prach lze snadno omýt teplou tlakovou vodou. Díky použitým čistě anorganickým pigmentům, které jsou odolné vůči UV záření (nemění odstín, neblednou), je u krycích barev obvykle dlouhá záruka (až 20 let) na absolutní stálobarevnost.

Pokud potřebujeme beton chránit před karbonatací či chloridy, je nutné použít minerální barvu s vyšším obsahem styrenakrylátů nebo čistou silikonovou barvu. V tomto případě potřebujeme povrch betonu uzavřít před difuzí CO2. Tím je zabráněno karbonataci, beton zůstává zásaditý, a vytváří tak vhodné prostředí pro ocelovou výztuž. Vysoce zásadité prostředí zabraňuje korozi výztuže, nevznikají na ní korozní produkty, které by krystalizačními tlaky porušovaly povrchovou vrstvu betonu. Nátěr zabraňuje jak pronikání kapalné vody do konstrukce, tak odpařování vody z konstrukce. Při vyšším zatížení betonové konstrukce vlhkostí pronikající zevnitř se může pára srážet pod neprodyšným nátěrem. V zimě vlivem mrazu pak tato voda působí destrukčně nejen na nátěr (obr. 5), ale i na samotný beton. Renovační cyklus barvy na bázi styrenakrylátů či styrenakrylátu se silikonovou příměsí je následně mnohem kratší. Tyto druhy barev jsou kvůli svému statickému náboji náchylné k větší špinivosti, nečistoty ulpívají na povrchu. U většiny silikonových barev je pak povrch lesklý (obr. 6), ve většině případů není takový vzhled žádoucí.

Závěr

Opravy povrchu betonu vedou ke vzhledu odlišnému od původního, proto je většinou nutné pro příjemné estetické vyznění betonového objektu povrch barevně sjednotit. Z dostupných barev se jeví jako nejvhodnější silikátové nebo sol-silikátové lazurní a krycí, které jsou ze své chemické podstaty nejbližší složení betonu. Příklad použití lazurního silikátového nátěru je na obr. 7, kde je znázorněn opravený objekt UNESCO – Hala století ve Vratislavi od architekta Maxe Berga. Silikátové nátěry s malou příměsí styrenakrylátu mohou být použity i ve formě krycích nátěrů. Příkladem jsou Sluneční lázně v Adelbodenu (obr. 8) a koupaliště v Heidenu (obr. 9). Barvy jsou nehořlavé, mají dobrou přídržnost k podkladnímu betonu, odolávají působení UV záření, nemají statický náboj. Uvedené nátěry mají nízký součinitel difuzního odporu, takže nezabraňují karbonataci betonu ani pronikání vody do jeho hmoty.

Pro zabránění karbonataci a pronikání vody do betonu se používají krycí nátěry styrenakrylátové nebo styrenakrylátové se silikonovou příměsí. Ty se vyznačují citlivostí na UV záření, větší špinivostí a lesklým povrchem. Pro zachování minerálně matné optiky betonu jsou vhodné nátěry styrenakrylátové s přídavkem draselného vodního skla. Provedení obnovy povrchu betonového objektu (konstrukce, uměleckého díla) s kulturní hodnotou, tj. vysprávky a sjednocení povrchu, by mělo být výsledkem kompromisní dohody mezi památkáři, technology a statiky. Požadavky všech uvedených profesí jsou stejně důležité a nelze dopustit, aby kterýkoli z nich byl dominantní.

Mgr. Robert Plaskura, KEIMFARBEN, s. r. o.

---

Použitá literatura:

• ČSN N 206+A2 Beton – Specifikace, vlastnosti, výroba a shoda. Platnost od října 2021.
• ČSN P 73 2404 Beton – Specifikace, vlastnosti, výroba a shoda – Doplňující informace. Platnost od ledna 2016. Z1. Platnost od září 2018.
• Beton v památkové péči. Historie, technologie, diagnostika, sanace. Sborník odborného webináře. Praha: STOP, 2021, 71 stran.
• ERMCO Statistics 2018 – http://ermco.eu/new/statistics-2003-2018/
• ČSN EN 1504-1 – Výrobky a systémy pro ochranu a opravy betonových konstrukcí – Definice, požadavky, kontrola kvality a hodnocení shody – Část 1: Definice. Platnost od ledna 2006.
• ČSN EN 1504-2 – Výrobky a systémy pro ochranu a opravy betonových konstrukcí – Definice, požadavky, kontrola kvality a hodnocení shody – Část 2: Systémy ochrany povrchu betonu. Platnost od března 2006.
• ČSN EN 1504-7 – Výrobky a systémy pro ochranu a opravy betonových konstrukcí – Definice, požadavky, kontrola kvality a hodnocení shody – Část 7: Ochrana výztuže proti korozi. Platnost od dubna 2007.
• ČSN EN 1504-9 – Výrobky a systémy pro ochranu a opravy betonových konstrukcí – Definice, požadavky, kontrola kvality a hodnocení shody – Část 9: Obecné zásady pro používání výrobků a systémů. Platnost od října 2009.
• ČSN EN 1504-10 – Výrobky a systémy pro ochranu a opravy betonových konstrukcí – Definice, požadavky, kontrola kvality a hodnocení shody – Část 10: Použití výrobků a systémů a kontrola kvality provedení. Platnost od února 2021.
• DIN 18 217 – Betonflächen und Schalungshaut.
• DIN 18 363 – Vergabe- und Vertragsordnung für Bauleistungen, Teil C: ATV Malerund Lackiererarbeiten – Beschichtungen, 2006.
• The Guardian https://www.theguardian.com/cities/2019/feb/25/concrete-the-mostdestructive- material-on-earth
• Směrnice pohledový beton – Merkblatt Sichtbeton – Deutsche Beton- und Bautechnik Verein (DBV) a Verein Deutscher Zementwerke (VDZ), od 2005, aktualizace 05/2020.
• Klusáček, L.: Beton a historické konstrukce. Sborník semináře Obnova betonových konstrukcí s kulturní hodnotou, Praha: STOP, 2012, s. 35–40.